Věci, na které si nikdy nezvyknu

by Nora

Za poslední dva dny jsem měla několik bolestivých rozhovorů. Přestala jsem si hrát na to, že vím, co dělám. Přestala jsem se tvářit, že mám nadhled. Že vydržím vše. A vlastně si přiznala, že jsem rozbitá. Zpočátku jsem se bála, že pokud o tom začnu mluvit, rozbiju se ještě víc. Ale nestalo se. Jsem stále stejná. Nebo si to alespoň myslím.

Ve vlaku, když jsme měli alespoň trochu klidu, jsem vytáhla kupičku dopisů. Vím, že bych je měla spálit. Zničit důkazy. Ochránit autory. Jenže to nejde. Ještě ne. Ten nejdelší jsem přečetla hned několikrát… a zkusila napsat odpověď. Poprvé naprosto upřímnou a otevřenou.

----------

V první řadě mi dovolte se Vám omluvit za způsob, jakým byl napsán můj poslední dopis. Byl trestuhodně nezdvořilý a hrubý. Události posledních dní a úkoly, které jsme měli před sebou, byli příliš náročné a já nebyla dostatečně připravená.

Znovu a znovu zjišťuji, že na bolest a strach se připravit nedá. Ráda bych tvrdila, že mě tvrdé dětství a manželství s tyranem zocelilo, jenže to tak není. Pokud očekáváte, že za každou chybu přijde trest, pokud vám takový život láme nejen srdce ale i kosti, nezačne to být lehčí. Nikdy.

Stejně jako tehdy se bojím i teď. Bojím se o lidi, kteří mi věří. Bojím se i o ty, kteří mě vůbec neznají, ale potřebují ochránit. A pokaždé, když jdu do akce, paralyzuje mě strach z bolesti. Ničí mě, kolik je toho potřeba udělat a cíl se zdá tak vzdálený, že by bylo lehčí otočit se k němu zády.

A tak si vždy najdu jeden jediný cíl. Už jen tenhle. Jeden poslední úkol.

Unést Black Prince.
Zachránit s ním vězně z Defiantu.
Zbavit se Black Prince.
Zabít upíra, který nás pronásledoval.
Přežít.
A nebo teď... utéct ze smyčky, která se kolem nás stahuje.

Ale to není ten jeden poslední úkol, o kterém mluvím. Ten jeden poslední, je udržet za každou cenu naživu lidi, kteří jdou se mnou. Ochránit je. To je teď můj úkol.

Váš dopis mě donutil přemýšlet. Možná, že k tomu úkolu opravdu přistupuji špatně. Možná bych neměla rozhodovat za druhé. Je chyba obětovat lidské životy. Ještě větší chyba ovšem je, dělat jim to za zády. Pokud se sami rozhodnout bojovat, pokud budou vědět, co může přijít, budou schopní se připravit. Pak to bude jejich rozhodnutí a ne moje. Nejsem schopná je ochránit všechny… ale měla bych je informovat. Jenže jak? Jak říct dost a zbytečně nás neohrozit? Jak tohle řešíte Vy? Mluvíte s těmi, kdo za Vámi stojí o všem?

Mimochodem mohla bych Vás požádat o pamflet, který zmiňujete?

Doufám, že jste v pořádku.

N

----------

Zadívala jsem se na své písmo a zhluboka se nadechla. Měla bych spálit i tohle.

Continue reading...

The Journal Entry’s title

Bohové... jen ti nám pomůžou

Milý deníčku

To, kým by se mohla stát…

S a S - počty

Frederick - pohádka

Frederick - dopis 1

Frederick - dopis 2

Ilja - dopis

Emanuel - dopis

Kulatý stůl Krále Artuše 2 Report

Legenda žije Report

Ty krátké okamžiky...

Královnin park a útěk

Tu hodinu už nedám nikomu

Hra skončila

Ticho...

Udeř tam, kam se kavka nedívá

Plány - ty budoucí a ty pro dnešní den

Věci, které potřebujeme...

Mlha v hlavě i ve městě...

Někdy je nejtěžší velet vlastním myšlenkám...

Řekni, že je to vtip

Nové výzvy, panika a děs

Co z toho se vlastně stalo?

Tenká hranice

Tak koho?

Ztracení v tom, kým jsme...

Bolest minulosti a přítomnosti

Střepy

Hledání cesty

Příliš unavená na myšlení

Skuteční lidé na neskutečné misi

A vy mi budete vděčná!

Věci, na které si nikdy nezvyknu

Pravda

Čas skončit

A král Artuš jim ukáže cestu

Sama. Sama?

Bezcitná

Za 120 let budeme mrtví… pokud ne dřív

V co věříme a co věří v nás...

Zvyk je železná košile, její tíha uklidňuje

Večer upřímnosti

Věci, na které si nikdy nezvyknu

Continue reading...

Find your way!

Resources

WHO WE ARE

LEGAL

Get the news

Listen to our Podcast

Our Allies