Bezcitná

by Nora

A tak jsme tady. Nechápavě sleduji ženu, která tvrdí, že je moje matka. Snažím se odhalit lež nebo si možná vzpomenout na pravdu. Kdysi jsem si představovala, že se něco takového stane… Když jsem byla malá, přehrávala jsem si to před spaním stále dokola a dokola…. Z ničeho nic zjistím, že moji rodiče žijí. Co udělám? Jak se budou tvářit oni? Kdo se usměje jako první? Kdo jako první promluví? Jak se budeme společně smát. Že pak začnu konečně žít. V těch představách bylo štěstí nás tří téměř hmatatelné. Halilo mě jako teplá přikrývka. Dávalo pocit naděje a bezpečí.

V žádné z těch představ mi moje matka neřekla, že jsem byla experiment. Pokus vytvořit krev dostatečně čistou pro… další spoutání Ježíše.
„Musí to být lež. Jen pokus, jak nás ovládnout.“
Pronesu tiše a zadívám se na Emanuela. Mého nevlastního bratra, jak tvrdí Alevanna. Hloupost! Ujišťuji se v duchu. Musí to být lež... Musí! Děsí mě, co by znamenalo, kdyby to byla pravda. Ne to zřejmé a očividně... ale to, co by to vypovídalo o tom, kým jsem se stala.... Ta myšlenka mě vrátí zpět k dopisu v mé kapse. K tomu, jak se cítím, když čtu ta vřelá vyznání. Když cítím všechnu tu laskavost, odhodlání a důvěru.

Když čtu ta slova, když sleduji ženu, která by měla být moji matkou, zjišťuji, že jsem... bezcitná.

Nepřišlo to hned. Ani jsem si nevšimla. Ale teď vidím, že jsem se tak zoufale upínala k lidskosti, protože jsem tu svoji ztrácela. Že potřebuji věřit v přátelství a lásku, protože hluboko uvnitř doufám, že je nakonec najdu i pro sebe. Jenže to se nestane. Ne, dokud nezačnu něco cítit. Zůstala mi jen drobná naděje, plamínek, … který jsem skryla do tolika vrstev nepřístupnosti, že už se k němu nedokážu dostat. Každá ta vrstva je bolestivá vzpomínka... a najít svůj plamen znamená prožít si znovu každou z nich. A já se bojím, že na to nikdy nebudu mít dost sil.

Všechny ty věci, co jsem udělala, dobro, za které jsem se snažila bojovat, snad nějaké vrstvy smazalo... jenže zároveň přidalo další. Začarovaný kruh. Takže tu teď stojím s dopisem od muže, kterého bych zoufale moc chtěla milovat a před ženou, které bych se měla, se slzami v očích, vrhnout kolem krku... a ani jedno nedokážu.

Toužím udělat alespoň něco...cokoliv, abych znovu cítila. Abych alespoň na chvíli věděla, že žiju.

Continue reading...

The Journal Entry’s title

Bohové... jen ti nám pomůžou

Milý deníčku

To, kým by se mohla stát…

S a S - počty

Frederick - pohádka

Frederick - dopis 1

Frederick - dopis 2

Ilja - dopis

Emanuel - dopis

Kulatý stůl Krále Artuše 2 Report

Legenda žije Report

Ty krátké okamžiky...

Královnin park a útěk

Tu hodinu už nedám nikomu

Hra skončila

Ticho...

Udeř tam, kam se kavka nedívá

Plány - ty budoucí a ty pro dnešní den

Věci, které potřebujeme...

Mlha v hlavě i ve městě...

Někdy je nejtěžší velet vlastním myšlenkám...

Řekni, že je to vtip

Nové výzvy, panika a děs

Co z toho se vlastně stalo?

Tenká hranice

Tak koho?

Ztracení v tom, kým jsme...

Bolest minulosti a přítomnosti

Střepy

Hledání cesty

Příliš unavená na myšlení

Skuteční lidé na neskutečné misi

A vy mi budete vděčná!

Věci, na které si nikdy nezvyknu

Pravda

Čas skončit

A král Artuš jim ukáže cestu

Sama. Sama?

Bezcitná

Za 120 let budeme mrtví… pokud ne dřív

V co věříme a co věří v nás...

Zvyk je železná košile, její tíha uklidňuje

Večer upřímnosti

Bezcitná

Continue reading...

Find your way!

Resources

WHO WE ARE

LEGAL

Get the news

Listen to our Podcast

Our Allies