Vzdávám to. Odchod Ilji je poslední kapka. Důkaz toho, že já ani Odboj nemáme co nabídnout. Mohla bych to snad cítit jinak? Nedělám si iluze. Viním jen a jen sebe. Odešel po tom rozhovoru ve vlaku… zřejmě konečně pochopil, jak marné to je. Jak marná jsem já.
Měl si promluvit s Emanuelem! Ne se mnou. S ním by našel společnou řeč. Společný cíl. Tu vizi, kterou jsem mu já nedokázala dát.
Když mi o svém odchodu řekl, chtělo se mi brečet… prosit, aby zůstal. Slíbit mu, že … něco… cokoliv. Jenže jsem věděla, že nemám nic. Jeho zklamání bylo téměř hmatatelné. Chtěla jsem brečet, prosit … a hlavně se omluvit. Za to zklamání. Za to, že jsem mu nedokázala dát víc. Jiskru naděje, kterou po tolika letech beznaděje a samoty potřeboval.
Jsem k ničemu.
Málem jsem nedokázala požádat ani o možnost zůstat v kontaktu. Přišlo mi, že je to víc než, na co mám nárok.
A najednou byl pryč.
Odvlekla jsem se do pokoje, abych si přečetla dopis, který mi dal… a jednotlivá slova vlastně ani nevnímala.
I já chtěla pryč. Jenže to nešlo, měli jsme další úkol. Vlastně dva. Jeden společný … a druhý, který jsem si určila sama. Rozhodla jsem se nenápadně sdělit Emanuelovi to, co mi ve vlaku řekl Ilja. Připravit ho na to, být pro lidi ideál…
Protože v tomhle nemám důvod Iljovi nevěřit. Zažil mnohem víc. Viděl tolik. Možná pak najde cestu zpět – když ho zklamu jen já… a ne Odboj.
---------------------
Svar sledoval dveře. Do půlnoci zbývalo sotva pár minut. Podupával nohou, nakonec se zvedl a začal přecházet po pokoji. Znovu se zadíval na dveře, pak na svého společníka. Prudce, nespokojeně vydechl.
Nora zatím spala. Lehkých, neklidným spánkem. Potřebovala si odpočinout. Čekal je další ze zbytečných úkolů. Tentokrát založení účtu. Jenže Svara zajímalo něco úplně jiného. Jiný úkol, který – jak doufal – splní někdo další. Ale čas se krátil.
„Někdy je to nejlepší, co můžeš udělat, … nedělat nic.“
Poučil ho tiše Svrab. I on však co chvíli kontroloval dveře.
„Blbost.“
Odsekl stejně tiše Svar.
„To si má z dneška pamatovat jen to… že ten nevděčný kretén utekl? Prostě ji opustil? Ale já to říkal! Tvrdil jsem to celou dobu! Měla se na něj vykašlat! Jenže to ona ne! Tolik mu věřila! Taková blbost. Jemu?“
„Tak to není. Ona věřila hlavně tomu, že pokud nedokáže změnit svět, ... změní alespoň jeden osud. Ten jeho.“
Nesouhlasil Svrab. Mluvil klidně a tiše. A minuty ubíhaly. Nechtěl na to myslet, a tak pokračoval.
„Kdyby se jí to povedlo, změnilo by jí to, … bylo by to její první opravdové vítězství… Možná by pak začala sama sebe vnímat jinak. Lépe. Mnohem lépe. Vždyť víš… narozdíl od všeho ostatní, byl tohle… čistě její… nápad.“
Povzdech si. Zbývalo pár vteřin. I jeho Iljův odchod rozčílil. Tolik doufal, že se oba pletou a kostěj bude to první, opravdové vítězství, které Nora tolik potřebovala. Za oknem začala odbíjet půlnoc. Další zklamání.
„No co se dá dělat. Bude muset stačit, že jsme jí k pětadvacátým narozeninám popřáli ty a já.“
Zakončil tenhle rozhovor.