V co věříme a co věří v nás...

by Nora

Třesu se - sama nevím, jestli strachy nebo vyčerpáním. Mohla bych se vztekat, mohla bych pochybovat, obviňovat a utíkat. Jenže na nic z toho nemám sílu. Moje myšlenky se upínají jen jediným směrem. K souboji, který mě čeká. Ke ghůlovi. K muži, kterým byl. Mohla bych vzpomínat na svoje první selhání. Mohla bych přemýšlet o tom, jak příhodné je skončit takhle. Jak je to... zasloužené.

Chtěla bych přemýšlet ale nic takového nezvládám. Nadechnu se a vytáhnu revolver. Zvyk je železná košile. Její tíha uklidňuje. Chrání proti ranám. Budí dojem majestátnosti. Mám chvíle, kdy ji chci odhodit... ale je tak pohodlné znovu ji cítit. Neumím to, ještě ne - věřit Fae. Ne bezmezně. Střílím tak dlouho, dokud není bestie moc blízko, pak vytáhnu meč. Snad se mi to zdá... ale po celé délce čepele přejede sluneční paprsek. Možná Fae věří ve mě...

Všechen ten strach, boj s něčím s nadlidskou rychlostí a silou, vyvolává jistý pocit absurdnosti. Když je po všem a my se dostaneme za bariéru, nedokážu uvěřit. Stojím a snažím se přijmout ten fakt, že žijeme. Snažím se zpracovat všechny ty informace - jenže na to není prostor, musíme dál. Pryč. A to rychle. Francesca je raněná. My všichni vyčerpaní. A já, poprvé po dlouhé době, neslyším hlas Matky. Potlačím nervozitu z naprostého ticha. Na to teď není čas.

Najdeme ostatní a schováme se v jednom prázdném statku. Nejsme v bezpečí. Musíme pryč. Nejlépe hned. Nejpozději okamžitě. Sleduji zbytek skupiny. Srdce buší a připomíná mi, že to všechno se vážně stalo. A přesto je něco jinak. Pocit vlastní smrtelnosti mě poprvé neděsí. Dává mi křídla. Otevírá možnosti. Vrací se mi všechny mota, kterým jsem kdysi věřila. Možná hloupá, možná naivní ale vždy moje. Jsem tomu, čemu věřím. "Naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, nýbrž jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne." usměji se. Tohle je jedno z nich. Kde jsem ho jen slyšela? Náhle mi dojde, že mám ještě jedno - další moto vepsané hluboko pod kůži. Vytáhnu list papíru a začnu psát - rychle, odhodlaně - vědoma si toho, že budeme muset odejít. Popadnu dopis a tubus s papíry (ten tubus, který měl Emanuel odnést do bezpečí a na který zapomněl prakticky hned jak jsem mu ho u Druidova chrámu předala), přivolám si sovu a zatímco Emanuel topí Johna v nejistotě z pravdy o upírech i o Ježíši, odešlu jedno krátké psaní do Falmouthu. I s tubusem mám své plány, druhý úkol pro sovu. Důkazy musí pryč - ale nechci o ně přijít, jsou pro mě příliš cenné. Patří do mého pokoje na Avalonu.

Posadím se a konečně vydechnu. Usmívám se. Naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, nýbrž jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

Continue reading...

The Journal Entry’s title

Bohové... jen ti nám pomůžou

Milý deníčku

To, kým by se mohla stát…

S a S - počty

Frederick - pohádka

Frederick - dopis 1

Frederick - dopis 2

Ilja - dopis

Emanuel - dopis

Kulatý stůl Krále Artuše 2 Report

Legenda žije Report

Ty krátké okamžiky...

Královnin park a útěk

Tu hodinu už nedám nikomu

Hra skončila

Ticho...

Udeř tam, kam se kavka nedívá

Plány - ty budoucí a ty pro dnešní den

Věci, které potřebujeme...

Mlha v hlavě i ve městě...

Někdy je nejtěžší velet vlastním myšlenkám...

Řekni, že je to vtip

Nové výzvy, panika a děs

Co z toho se vlastně stalo?

Tenká hranice

Tak koho?

Ztracení v tom, kým jsme...

Bolest minulosti a přítomnosti

Střepy

Hledání cesty

Příliš unavená na myšlení

Skuteční lidé na neskutečné misi

A vy mi budete vděčná!

Věci, na které si nikdy nezvyknu

Pravda

Čas skončit

A král Artuš jim ukáže cestu

Sama. Sama?

Bezcitná

Za 120 let budeme mrtví… pokud ne dřív

V co věříme a co věří v nás...

Zvyk je železná košile, její tíha uklidňuje

Večer upřímnosti

V co věříme a co věří v nás...

Continue reading...

Find your way!

Resources

WHO WE ARE

LEGAL

Get the news

Listen to our Podcast

Our Allies