Střepy

Dlouho jsem se necítila tak vyděšená. Vyděšená a sama. Přítomnost kozlího stvoření vůbec nepomáhá. Naopak. Děsí mě. Začínám mít pocit, že všechna stvoření Fae jsou posedlá sexem. Děsím se toho, co přijde. Očekávám nejhorší. Vždycky očekávám nejhorší.
"Ilja? Tak see jmeeenujeee? No, seem neesmí, takžee někdee v mlzee"
Ozve se stvoření. Zaváhám. Strach o Ilju je jediný důvod, proč zůstávám. Polknu. Nenacházím slova.
"............... ....... ...... .... a kdo o tom rozhoduje? Kde to jsem? .... ........ ..... a kde je ten upír?"
Dívá se na mě. Touha utéct se stupňuje.
„Měla by stee see uklidnit. Tohle je můj lees a já rozhoduju o tom, kdo seem přijdee. On seem neesmí, protožee je to stvůra. Ani živá ani mrtvá. A o upírovi nic neevím.“
Jedná jako většina mužů – JÁ bych se měla uklidnit. A tohle všechno je JEHO…. Je nutné našlapovat opatrně.
"........ tvůj les.....dobře.... nechtěla jsem sem ....takhle vypadnout... ale .... v mlze je upír... a já se potřebuji... dostat zpět..."
Zkouším to. Předem však vím, že ničeho nedosáhnu. Ne s někým jako je on.
„No to takhlee uplněe neepujdee. Vypadáš jako chytrée děevčee. Neebo aspoň dost chytree na to, abys sees vyhnula mee otázcee. Líbíš see mi a proto tě neeolíznu. Ceesta zpátky jee pro teebee zavřenáá. Na druhéé straněe see něěco stalo. Alee možná něěco vymyslíš sama. Kouseek v leesee jee takový dívný kámeen.“
Tak tedy kámen? Podobný, kterým jsem přivedla Ilju? Fungoval by jako cesta odsud?
"...dooobře. A ten kámen... je pořád ještě ve tvém lese?"
Doufám, že není! Prosím, ať není!
„Joo. Abys odeešla z méeho leesa musíš vstoupit do mlhy. Alee toběe to neepůjdee. Taak hodněe štěestí.“
Tvor se jakoby otočí na odchod, ale pak se zastaví:
"A kdy sees moc nudila tak see můžeeš zastavit ..."
Udělá pár pohybů pánví, aby rozhoupal svůj penis. A pak odchází a přes rameno ještě hodí:
"A deej pozor na jeezinky. Žeerou lidi."
Při pohybu pánví zavřu oči. Sežrání mi vlastně připadá jako přijatelné řešení...
 
Najít ten kámen není moc těžké. Jsou na něm runy… Runy, které mi nic neříkají. Pokud je to stejné jako u Ilji, je potřeba ho otevřít… tam od nás. Co tedy? Čekat? Třeba se Ilja dovtípí.
 
Posadím se. Sleduji les. Hru světélek. Podivný měsíc. Mám problém pochopit, co se vlastně stalo. Kde jsem a co všechno to znamená. Jsem mrtvá? Tady skončím? Tak sama jsem dlouho nebyla. Byly dny, kdy jsem po samotě zoufale toužila, jenže teď na mě doléhá. Samota a především události posledních dnů. Dochází mi, jak moc jsem se v životě ztratila. Přežívám ze dne na den. Z hodiny na hodinu a vlastně už nevím, kdo jsem. Chybí mi kotva. Chybí mi cíl. Nemám nic.
 
A teď? Všimne si někdo, že jsem pryč? Dosáhla jsem vůbec něčeho? Změnila jsem alespoň jeden život k lepšímu? Pomohla jsem? Nebo jsem každou pomoc vykoupila jen větším utrpením?
 
Kdybych dostala tu šanci, chtěla bych se vůbec vrátit? Chtěla bych se znovu podívat do očí všem těm lidem? Čelit tomu, kam jsem je přivedla? Vždyť i oni musí vidět, jak zoufale postrádám nějaký směr.
 
Sleduji povrch kamene a najednou mi dojde, že se v něm odráží Emanuel! Vyděsí mě to. On se … neodráží, je na druhé straně! Dám se do pohybu. Nechápu, co se děje. Život mě však naučil poslouchat, spolupracovat, když si to druhá strana žádá… Takže spolupracuji. Vědomí je však uvězněné v temné hlubině vlastního zoufalství. Spolupracuji, přestože nevím, zda se vrátit.
 
Nakonec použiji meč, abych otevřela průchod za Emanuelem… a Iljou. Neřeknu nic. Neobejmu je. Měla bych být vděčná. Jenže cítím jen zmatek. Hlubinu, která rozděluje mě a každého, na kom by mi mělo… nebo mohlo záležet.
 
S Danielem jsem se rozbila na kusy a ty střepy nedokázala nikdy všechny posbírat.
 
Měla bych být vděčná. Přišli pro mě!
 
Jen se nemám k čemu se vracet.
 
Bylo by však hrubé s nimi nejít… nevděčné.
 
A tak jdu. Několik kroků za nimi zadržuji slzy.