Zvyk je železná košile, její tíha uklidňuje

Poslední dny byly náročné. Sotva si pamatuji, kdy naposledy jsem byla tak šíleně unavená. K smrti unavená. V tichu. A přesto jsem v sobě dokázala znovu a znovu najít nadšení a jiskru. To kvůli tomu rozhodnutí, které jsem udělala. Kvůli naději, kterou jsem měla. Svrab se usmíval se mnou a Svar protáčel oči. Protáčel oči ale mlčel. Únava si však brala víc a víc a odpověď nepřicházela. "Určitě to má nějaký důvod. Počasí. A sova by nás mohla prozradit. Až se dostaneme do bezpečí... hned pak... věř mi." Zaklínal mě Svrab pokaždé, když jsem začala pochybovat. A já se znovu usmála a začala si věci malovat... celých 10 dní. A odpověď pak skutečně přišla. Hned ráno v hostinci.
 
Ještě jsem ji ani nepřečetla a už jsem měla strach. Strach z toho, co by mohla znamenat. Strach z toho, co by mohla přinést. A stejnou měrou, jako jsem se bála, jsem ji toužila otevřít. Co pak odpovím? A co by mohl odpovědět on?
 
A protože skutečný svět není pohádkový příběh. Byla tu realita, která bušila na dveře - tedy lépe řečeno na stěnu. Dopis jsem přelétla jen letmo a vyrazila zjistit, co se děje. Blanche se probrala a Francesca rozhodně nevypadala dobře. A zatímco první zmiňovaná se dokázala změnit na sovu a odletět, druhá nutně potřebovala ošetřit. Nějakým skutečným doktorem. Rozhodli jsme se přesunout do The Iron Rose Inn... jediný Emanuel vyrazil pěšky. Nechápu proč. Cesta mu potrvá celé hodiny! A času nebylo nazbyt!!
 
Hledání doktora tak zůstalo na nás. Posbírali jsme dost peněž, vymysleli krytí a našli toho nejlepšího (nebo takového, který nám nejlepší připadal) - doktora Alarica Mertona. Nechtěla jsem tam. Nesnáším ten pocit nadřazené přezíravosti, který lékaři používají jako zbraň. Všechno ví lépe. Vidí vám až do žaludku. A vmetou vám vaše chyby. Chladně. Bolestivě. Přesně.
 
Než jsme vyrazili, ukradla jsem si několik chvil, abych si znovu a znovu přečetla ten dopis, abych si připravila, co vlastně odpovím. Cítila jsem, že dvě věci nesmí zůstat bez odezvy - ne, nejsem odvážná a Frederick nesmírně riskuje. Jenže náčrt odpovědi se nelíbil Svarovi. A to tak, že vůbec. "Takže co přesně mu trvalo deset dní?" pronesl kousavě. "To na velkou touhu nevypadá, že?" pokračoval. "Ale no tak - v tom počasí nás bylo těžké najít..." bránil kapitána Svrab. "Vážně? A proto píše "Omlouvám, že jsem tak dlouho nepsal," protože psal obratem?" ušklíbl se světlovlasý společník. "Takže co? Dělá drahoty? Nebo si musel počkat na rozkazy shora?" ukrajoval kousavě, protože nevěřit je jeho přirozenost. To a touha mě ochránit za každou cenu. Konečně našel ten střípek pochybnosti, přes který mohl sledovat celý svět. "Víš, kdo si s ní naposledy takhle hrál?" kul železo, dokud bylo žhavé. A já ucítila, jak mi srdce vynechalo několik úderů. "Ono se to i nějak jmenuje..." Svar se prostě nedal zastavit. A i když jsem očekávala jméno, dokončil větu jinak: "...manipulace." Prudce jsem vydechla. Tomu opravdu věřit nechci. "Hraje si na nedostupného? Pan U nohou mi leží tisíce dam? Ale třeba není takový fajzl, možná jen chystá past... to by mu..." Přiznám se, že už toho na mě bylo moc. "Dost." Ozvala jsem se. "Bude tu ticho. Teď se postaráme o Francescu. Je na tom opravdu špatně. Jasné? " ano, i tohle byla svým způsobem manipulace, protože na Francescu Svar slyšel. Jenže jeho slova už napáchala škodu a já začala cítit tíhu železné košile na svých zádech.
 
Setkání s doktorem probíhalo přesně podle mých představ - tedy bylo plné nadřazenosti, chytračení a neochoty ustoupit třeba jen o krok. K žádnému doktorovi už nechci! Nikdy! Vůbec nedokážu říct, jestli mu můžeme věřit. Očividně je nesmírně inteligentní a rozhodně pochopil, že krom lidí existují i jiná stvoření... a prý jim pomáhá. Jenže není to jen past? Tím spíš, že ošetření Francesci domluvil až na další den... To se na nás opravdu potřebuje přichystat? Nebo půjde vše nahlásit? Utáhne smyčku... a vybere si odměnu?
 
A aby toho nebylo málo, zpět v The Iron Rose Inn jsme se setkali s Emanuelem. S Emanuelem, který si dnes nutně potřebuje vyřídit rodinné záležitosti a především se rozhodl nabrat magickou sílu uspořádáním další bujaré oslavy. Tentokrát však ve vyšší společnosti! Už mu odmítám cokoliv zakazovat ale cítím, že to hrozí strašným průšvihem. Hromadné orgie na plese, které dlouhé měsíce očekává celé město? To pozornosti neujde! Jenže já už mu prostě nechci a nebudu nic zakazovat!