Za 120 let budeme mrtví… pokud ne dřív

by Nora

Stále jsme tu. Na místě, kam jsem nikdy nechtěla. Dostávajíc informace, o které jsem nikdy nestála. Už nevím čemu věřit. Nesmíme však zapomínat, že tohle všechno může být jen umně zhotovená past. Snaha zasáhnout citlivé místo... a získat převahu. Donutit nás ke spolupráci. Znejistět a pak ukázat cestu... dát naději. Možnost se vykoupit. O takovém chování vím své. Přesně kvůli takovému chování nevěřím lidem. Opravdu se snažím tohle vše vysvětlit Emanuelovi. Ten však vypadá, že už se rozhodl. Vypadá, že tomu všemu věřit chce. Jenže jak věřit někomu, kdo tvrdí, že o nás donedávna vůbec nevěděl a následně nás ohromí okolnostmi z našeho dětství? O tom, proč Emanuelův otec přišel o dobře placenou práci. O tom, kdo mě vytáhl z ohně.

Emanuel si hýčká rány minulosti a chce, abych ho v té bláhovosti následovala. Musím se kousat do jazyka, když mi vyprání o těžkostech svého dětství. Musím se silou vůle držet, abych mu nevmetla, že já si nemohla vybírat, jestli budu svého otce ignorovat. Jestli mu budu nebo nebudu posílat nějaké peníze. Tiše poslouchám. Nesoudím. Snažím se mu být oporou. Nejvíce, jak jsem toho teď schopna.

A přeci je tu okamžik, který mě zaskočí. Donutí přemýšlet. Přehodnotit některé své postoje. To když Alevanna zmíní návrat Ježíše za 120 let. V tu chvíli mi to dojde. Za 120 let už tu dávno nebudu. Nebude tu nic z toho, kým jsem. Nic z mojí bolesti. Pokud se věci vyvinou opravdu špatně, nebudu ani u Ohně. Co si tedy odnesu z těch několika dnů, týdnů nebo možná roků, které mi zbývají? Vážně chci žít takhle? Ve strachu z toho, že mi ublíží někdo další? Bez přátel? Možná bych opravdu měla něco ze svého chování změnit. Zkusit... dovolit si uvěřit. Budu se nad tím muset zamyslet. Dát lidem z mého okolí šanci. Dát šanci sama sobě.

Jak se zdá, je čas odejít a já mám o čem přemýšlet...

Jenže venku čeká nebezpečí. Kolem Druidova chrámu krouží ghůlové. Říct, že mě děsí, ani zdaleka nevystihuje moje pocity. Pohled na ně mě paralyzuje. Každý jejich pohyb jako by mě okrádal o příčetnost. Chci s křikem vyběhnout ven. Stočit se do klubíčka a začít brečet. Prosit. Jenže to nejde. Musíme pryč. Já však vím, že na cestu zpět nemám sílu. A pak mi to dojde. Záblesk rozumu ve všem tom děsu. Ten, kdo to tu hlídá, nesmí získat žádný z dopisů ani dokumentů, které mám u sebe. Takové neuváženost vzít je s sebou! Emanuel bude muset, mimo Blanche, odnést i je. Nic nevysvětluji a prostě mu tubus s listinami vnutím.

Plán je prostý: Alevanna zkusí nějaké z ghůlů odlákat a pak už to bude jen a jen na nás. Zavřeme oči. Vyčkáme a vyrazíme.

Běžím jako o život. Snažím se. Ale nohy se mi začínají plést. Síla dojde. Uchovám si jen její poslední střípek. Poslední střípek víry, že tuhle cestu zvládneme. Je to však falešná naděje, nedaleko nás se objeví ghůl!

Nádech a výdech. Najednou vím úplně přesně, kdy a kde zemřu. Najednou jsem s tím smířená. Jediné (o co se musím postarat) je, aby se všichni ostatní dostali pryč. Závěrečný úkol. To poslední, co můžu pro Emanuela, Fredericka, Francescu, Blanche a vlastně celý Odboj udělat. Možná jsem, i ve své bolesti, nikdy nepřestala být dobrý člověk. Možná stále věřím... Vzpomenu si na nápis vyrytý do stolu v hospodě, kam jsem chodívala. Nápis o odvaze. Nápis, kterým jsem žila, aniž bych si to uvědomovala. Dnes prvně nepřijde večer, kdy uslyším ten tichý hlas, který mi řekne, že zítra to udělám znovu.

Musím donutit Emanuela, aby pokračoval a přilákat ghůla na sebe. Chce se mi křičet, brečet a prosit. Ruce se mi roztřesou. Já to udělat nechci. Nechci tady umřít. Jenže... nevypadá přesně takhle odvaha? Popotáhnu. Vytáhnu meč. "Zmizte odsud! Zachraňte je. Já se o něj postarám!"

Continue reading...

The Journal Entry’s title

Bohové... jen ti nám pomůžou

Milý deníčku

To, kým by se mohla stát…

S a S - počty

Frederick - pohádka

Frederick - dopis 1

Frederick - dopis 2

Ilja - dopis

Emanuel - dopis

Kulatý stůl Krále Artuše 2 Report

Legenda žije Report

Ty krátké okamžiky...

Královnin park a útěk

Tu hodinu už nedám nikomu

Hra skončila

Ticho...

Udeř tam, kam se kavka nedívá

Plány - ty budoucí a ty pro dnešní den

Věci, které potřebujeme...

Mlha v hlavě i ve městě...

Někdy je nejtěžší velet vlastním myšlenkám...

Řekni, že je to vtip

Nové výzvy, panika a děs

Co z toho se vlastně stalo?

Tenká hranice

Tak koho?

Ztracení v tom, kým jsme...

Bolest minulosti a přítomnosti

Střepy

Hledání cesty

Příliš unavená na myšlení

Skuteční lidé na neskutečné misi

A vy mi budete vděčná!

Věci, na které si nikdy nezvyknu

Pravda

Čas skončit

A král Artuš jim ukáže cestu

Sama. Sama?

Bezcitná

Za 120 let budeme mrtví… pokud ne dřív

V co věříme a co věří v nás...

Zvyk je železná košile, její tíha uklidňuje

Večer upřímnosti

Za 120 let budeme mrtví… pokud ne dřív

Continue reading...

Find your way!

Resources

WHO WE ARE

LEGAL

Get the news

Listen to our Podcast

Our Allies