Sama. Sama?

Už věky jsem nebyla sama. Sama a přitom v bezpečí. A najednou je tu přesně takové místo. Trvá celou věčnost, než si na ten pocit zvyknu. Než mi dojde, že každý pohyb, dokonce každá myšlenka patří jen mně. Nejdéle mi trvá ztišit můj vnitřní neklid. Strach. Obavy. Tu touhu pohybovat se rychle a účelně. Ten pocit, že práce neskončila – že musím být ve středu, připravená… produktivní a opatrná. Sednu si a srdce tepe jako by muselo vyrovnat moji nečinnost.

Hodnou chvíli jen dýchám. Nádech. Výdech.

Zvykám si.

A pak se začnu postupně vracet do minulosti. Procházet si, co se stalo a jak jsem se přitom cítila. Dokola a dokola prožívat okamžiky posledních 14 dnů. A čím častěji se vrátím, tím více se otupují hrany bolesti i ostří výčitek.

Postupem času se přistihnu, že už jen zírám do nikam. V hlavě prázdno.

Prchavé okamžiky vnitřní vyrovnanosti. Nebo mi to tak alespoň přijde.

Teď a tady jsem… sama.
 
Nevěřím lidem. Nevěřím nikomu. Nevěřím těm, které bych si sem snad mohla přivolat. Zkouším to znovu a znovu. Uvěřit. A znovu a znovu zjišťuji, že je to chyba. Nadechnu se. Postavím na nohy. Alespoň něco tu udělat můžu...
 
„Co jste si myslel?“ začnu, když se objeví první osoba. Nedržím se zpátky. Tohle je opravdový emocionální výbuch – takový, jaký bych si v normálním světě nikdy nedovolila. „Že se budete chovat jako … ti lidé z mé minulosti – všichni násilníci, všichni bezcharakterní zmetci, sobečtí parchanti, kterým nezáleží na tom, jak se cítím a jak moc mi ublíží? A pak mě obejmete a já se z toho posadím na zadek? Protože co? Protože všechny ty hnusné věci najednou končí něčím milým?“
 
„Tak já vám něco řeknu! Přesně takhle se chovali i oni. Po každém jednom výbuchu, po každé ráně, přišla dřív nebo později hezká chvíle. Pokus o omluvu nebo něžnost. Přesně v tomhle pořadí. Takže ne. To jedno objetí už nic nezmění. Ani to, že jste mě zachránil! Protože stejně jako tolikrát dřív to nemělo ulevit mně ale vám! A to je věc, kterou nedokážu zapomenout. Kterou vám nedokážu odpustit!“
 
Dřív než dokázala ta osoba zareagovat, jsem ji nechala zmizet. A přišla další.
 
„Doufám, že jsi spokojený. Že jdeš přesně tam, kam potřebuješ! Protože já spokojená nejsem. Tobě jsem věřila nejvíc! Věřila jsem, že nás ta zkušenost spojí. Že si budeš vážit pomoci. Že jsi přišel o tolik, že mě pochopíš a nebudeš soudit. Že mě vyslechneš a neopustíš. Jenže ty jsi šel. A nechal mi jen ubohý dopis. Dopis, který mi nic neřekne… tedy řekne mi jen to, jak k ničemu jsem. Protože, i když dám všechno, co zvládnu, není to dost! Protože i když obětuji část sebe a spojím svou krev a bolest s tebou, zavážu se, že udělám vše, abys mohl usednout k Ohni, tak stejně odejdeš. Takže si jdi a buď si jistý, že já budu lepší! Já ten závazek zmizet nenechám!“
 
I tahle osoba odejde, aniž bych ji dala možnost odpovědět. A je tu někdo další.
 
„Proč? Proč jsi to udělala? Proč jsi z celé téhle akce udělala jen… honbu za sexem? Proč jsi pro stmelení a spojení vybrala tu jednou věc, které se nemůžu a nechci zúčastnit?“ Emotivní výbuch se změní v pláč. „Proč si mi vzala i ta malá, křehká pouta, která jsem k nim měla?“ Popotáhnu. „Jako by nestačilo, že mě nechali v té hádce s Emanuelem… teď k nim patřím ještě míň než kdy dřív. Protože jsi jim ukázala, že dáváš… „víc než jen sex“, že nejsi jen… tohle. Jenže pro mě tohle jsi! Snažím se, abys nebyla. Snažím se si k tobě najít cestu. Jen je to… těžké. A já nemám nic, čeho bych se mohla držet.“
 
Nadechnu se. Na další setkání teď nemám sílu. Znovu se posadím. Slzy zasychají a nové nemám. A i když jsem to původně nezamýšlela, přivolám ještě poslední osobu.
 
„Kdybych to dokázala. Kdybych uskutečnila naše setkání ve snu, vzala bych Vás k mlýnu, kousek od Graddon Cross. Vyprávěla Vám o tom, že tady se uskutečnila moje první velká akce pro Odboj. Mluvila o jeskyni, kde Hanza ukrývala zásoby.
 
Jenže to nebyl důvod, který nás tam zavedl. Byl tam ghůl. Odporná bestie. Silnější a zákeřnější než cokoliv, co jsem do té doby poznala.
 
Zabili jsme ho… já tenkrát použila víc síly, než jsem měla, a dlouho se z toho snažila vzpamatovat. A i když jsme ghůla zabili, Systém stejně vypálil tu vesnici do základů. Emanuel věděl, že se to stane. Věděl to a stejně odešel, aniž by kohokoliv varoval.
 
A já si vepsala do paměti každého jednoho člověka, který tam žil. Který si nezasloužil zemřít. Každého muže, ženu i dítě.“ Na chvíli schovám hlavu do dlaní. „To, co děláme, mi přijde tak vzdálené… jako slunce. A stejně marné jako pokusit se ho dotknout.“ Nadechnu se, zvednu hlavu. „A stejně to zkoušíme.“
 
Povzdechnu si. Nezní to odhodlaně, spíš rezignovaně.
 
„Kdybych to dokázala a přišla k Vám do snu. Chtěla bych Vám ukázat, že magie existuje. Řekla bych Vám třeba to, že 25. prosince jsme z přístavu v Portmouthu ukradli Black Prince. Že jsme byli ubytovaní v hostinci White Kriegel. Že tam mají v lokále bílé korbele z Bavorka. Že jsme přivolali tu neproniknutelnou mlhu a na loď se dostali společně se zásobami. Na uspání většiny posádky použili laudánum. Prostě uvedla dost detailů, které byste si mohl dříve nebo později ověřit a které by znamenaly, že ten sen nebyl jen sen. Možná bych Vám řekla i o Knize loterie.“
 
Na chvíli se odmlčím. „A to vše bych udělala, pokud bych Vám věřila. Jenže věřit Vám je příliš riskantní. A já věřit neumím.“
 
Společně s těmi slovy zmizí a tahle postava.