Hledání cesty

by Nora

Věděla jsem, že tohle místo bude zvláštní, jen jsem netušila jak moc. Snažím se zachytit z něj co nejvíc a neztratit ostražitost. Přeci jen… jezinky tu žerou lidi. Jenže to tu dýchá kouzly – ne magií, které tak málo rozumím, ale kouzly z dětských příběhů. Každý jeden kámen každý list, každý květ jako by patřil do pohádkové knihy. Do příběhů, kde dobro vítězí a zlo je potrestáno…

Dala by se tu nabrat naděje? Víra ve šťastný konec? Odhodlání? Síla? Nejspíš ne, Ilja se rozhodně odejít a rychle mě vrátí nohama na zem. Sleduji ho a nevím, co říct. Jisto mám jen v jedné věci: „Žádné další závazky, dobře?“ požádám ho. Než odejde, lehce chytím jeho loket. Nechci, aby odešel ale nemám právo žádat, aby zůstal, proto ho zase pustím.

Zůstaneme jen já a Emanuel. Je to poprvé, co jsme skutečně sami. Nějak nevím, jak s tímhle novým pocitem naložit. Jak se tvářit nebo co říkat. Naštěstí máme jiné starosti… musíme najít cestu zpět. Pokud ne pro mě, tak pro něj určitě. Musíme najít cestu a mé společníky.

A tak chodíme a hledáme.

Čím víc míst navštívíme, tím je jasnější, že jsme ztraceni. Zpočátku mi to nevadí – chci to tu prohledat. Chci najít Svara. Musím ho najít. Hledám ho se stejnou zarputilostí jako Emanuel cestu zpět.

Jediná stvoření, které potkáme jsou však rusalky. Tedy nejspíš to jsou rusalky. Nejsou nepřátelské… naopak. Na malou chvíli zatoužím přijmout jejich pozvání k tanci. Jenže vím, že to už bych cestu zpět nenašla. Nenašla bych cestu ani Svara. Takže jdeme dál.

Emanuel začíná být unavený. Uloží se ke spánku, zatímco já přemýšlím o tom, proč unavená nejsem. Dívám se na spícího muže. Uvažuji. Vzpomínám. Jak by asi probíhalo naše setkání… naše mise, kdybychom na nich opravdu byli jen my dva? Chápali bychom jeden druhého lépe? Nebo bychom nikdy takhle daleko nedošli?

Nevím. Netuším spoustu věcí. Přijde mi, že je to celá věčnost, kdy jsem si byla jistá nějakým rozhodnutím. Moje odhodlání jako by přicházelo a odcházelo stejně rychle jako mizí mraky v letním dni. Byla jsem připravená dát našim lidem volnost v rozhodování. Informace o všem, aby byl boj za odboj jejich rozhodnutí. Byla jsem rozhodnutá zavázat se Velesovi, pokud propustí Ilju. Toužila jsem si promluvit s Frederickem. Ukázat mu, že magie existuje.

Sleduji Emanuela. Jeho ostré rysy. Svoje tělo, které chvílemi vypadá tak trochu průhledné. Je tohle ten důvod, proč nejsem unavená? V čem je rozdíl? A jak se odsud odstaneme?

Pohledem se stále častěji vracím k meči.

Uvažuji o tom, proč Ilja říkal, že mu snad jednou prominu, když do mě zbraň zabodl. Vystrčil mě tak z mlhy. Vědomě. Ale než odešel neobtěžoval se říct víc. A přitom je jasné, že by nám ta informace mohla pomoci. Mluví s námi vůbec někdo na rovinu?

Přemýšlím i o tom, že pokud nedokážu najít své místo v reálném světě, dává smysl ho hledat tady? Zůstat a neohlížet se? Jít si zatančit?

Continue reading...

The Journal Entry’s title

Bohové... jen ti nám pomůžou

Milý deníčku

To, kým by se mohla stát…

S a S - počty

Frederick - pohádka

Frederick - dopis 1

Frederick - dopis 2

Ilja - dopis

Emanuel - dopis

Kulatý stůl Krále Artuše 2 Report

Legenda žije Report

Ty krátké okamžiky...

Královnin park a útěk

Tu hodinu už nedám nikomu

Hra skončila

Ticho...

Udeř tam, kam se kavka nedívá

Plány - ty budoucí a ty pro dnešní den

Věci, které potřebujeme...

Mlha v hlavě i ve městě...

Někdy je nejtěžší velet vlastním myšlenkám...

Řekni, že je to vtip

Nové výzvy, panika a děs

Co z toho se vlastně stalo?

Tenká hranice

Tak koho?

Ztracení v tom, kým jsme...

Bolest minulosti a přítomnosti

Střepy

Hledání cesty

Příliš unavená na myšlení

Skuteční lidé na neskutečné misi

A vy mi budete vděčná!

Věci, na které si nikdy nezvyknu

Pravda

Čas skončit

A král Artuš jim ukáže cestu

Sama. Sama?

Bezcitná

Za 120 let budeme mrtví… pokud ne dřív

V co věříme a co věří v nás...

Zvyk je železná košile, její tíha uklidňuje

Večer upřímnosti

Hledání cesty

Continue reading...

Find your way!

Resources

WHO WE ARE

LEGAL

Get the news

Listen to our Podcast

Our Allies