Nové výzvy, panika a děs

Něco je špatně. Strašně špatně, tak špatně, že i hlasy v mé hlavě utichají. Tiše naslouchají tlukotu mého srdce, krvi tepající ve spáncích… i varování, které nedává smysl, které nikdo jiný neslyšel.
 
Nadechnu se, ale dosáhnu jen toho, že se mi zhoupne žaludek. Nevím, co dělat.
„Pokud mají zajatce, musíme je mít i my.“
Rozhodnu se konečně. První (větší) skupina prohledá spodní paluby. Zajistí přeživší. My prohlédneme dělovou palubu. Pokud to dobře chápu, je důležitá… a taky zavřená. Jediná volná cesta téměř křičí „past“. Tam nepůjdeme. Ne teď. Ale podle všeho tam šel Emanuel. Znovu se mi zhoupne žaludek. Tohle není dobré. Nechci, aby se mu něco stalo. Nedovolím, aby se mu něco stalo.
 
Krev teď bubnuje ještě o trochu silněji… špatně je mi naopak o poznání víc. Být tu sama, nezvládnu to. Díky ostatním můžu mluvit. Poslouchat. Upínat se k nápadům, které od nich slyším. Máme možnost odříznout kormidlo a získat kontrolu nad ovládáním lodi. Dobře. Možná to využijeme.
 
Ale co dělová paluba? Vodotěsné dveře vedoucí do střední části lodi jsou otevření jen z půlky. I tak vidím naše muže. Spoutané. Zajaté. Živé! Očividně nemají šanci utéct. Co teď?
 
Krom dvou svlečených vojáků a mužů z paluby, na lodi nikdo další není. Všichni ostatní nepřátelé jsou na dělové palubě. Všechny vchody zajištěné. Mají úplnou kontrolu. Přivádí mě to k nepříčetnosti. Cítím rostoucí bezmoc. Můžeme je sice odříznout a ukrást loď i tak… ale nemůžeme riskovat, že nám vpadnou do zad, až budeme osvobozovat lidi z vězeňské lodi. A navíc stále mají rukojmí.
 
Netrvá to dlouho a ozvou se sami. Chtějí vyjednávat. Máme opustit loď. Nemůžou nám ji nechat. Jsou si vědomi své povinnosti. Nebudou se bát zabíjet.
 
Výraz mi ztvrdne. Ovládání je pryč. Měla bych mluvit klidně. Plánovat. Vyjednávat. Jenže to nejde. Mám jen vztek. Příšerný vztek, který musí ven. Takže vyhrožuji. Planě a zbytečně. Zoufale a bez rozmyslu. Řeknu jim, že na životě těch blbečků, kteří se nechali zajmout, mi nezáleží. Což je hloupost! Záleží!! Řeknu jim, že si najdu jejich rodiny. Jak bych mohla?! Dokážu se uklidnit jen na tolik, abych si vyžádala čas na rozmyšlenou. Čas, ve kterém budu muset vymyslet, jak splnit plané a hloupé výhružky. Čas, ve kterém naplánuji zoufalý a nepromyšlený útok.
 
Máme ohňostroje. Máme střelný prach. Máme děla. Máme 19 zajatců. Vyrobíme improvizované granáty.
 
A oni mají zavřené dveře – takže jsou teď dokonale izolovaní. Pokud tam máme vpadnout, musíme je donutit otevřít. Tvářím se, že něco vymyslím… větší šance však je, že se pozvracím. Jak autoritativně pak asi budu vypadat?
„Podívej, ten dopis byl vlastně docela milý… on by byl nadšený, i kdybys napsala, že tráva je zelná, kuřátka žlutá a růžičky červené…fakt.“
Ozve se tiše a já nevím, jestli brečet nebo se hystericky smát. Nevolnost na chvíli ustoupí – ustoupí na dost dlouho, abych vojákům namluvila, že odejdeme z lodi, pokud nám vydají jednoho z našich mužů. Oni naopak vyberou poklop, který pro předání otevřou…
 
Teď máme tři možnosti… vyjednávat, vpadnout tam nebo začít psychologickou hru spočívající v testu odhodlání sledovat postupné zabíjení zajatých vojáků (živé bych nikdy nezabila… ale dva z nich už jsou mrtví - to těch střílet můžu). Všechny možnosti jsou riskantní. Všechny možnosti mohou stát životy našich… Poslední možnost navíc klade vysoké nároky na mě. Je to hra, kterou bych nesměla prohrát.
 
Takže kterou možnost zvolit?
 
A zatímco zvažuji pro a proti, v hlavě se rozběhne válečná porada.
„Nesmíš prohrát… ale můžeš podvádět.
Můžeš mu namluvit prakticky cokoliv.
Můžeš použít magii.
Nebo počkej. Rozveď ten nápad s pomstou na rodině. Buď drsná a brutální.
Zmasakrujeme vás i všechny, na kterých vám kdy záleželo.
Půdu, po které jste chodili, zasypeme solí…“
„Jako tuhle loď?“
Pronesu tiše, kousavě a sama k sobě. Hlas v mé hlavě se té myšlenky chytí.
„Osolíme vám loď, parchanti!“
Koutky mi zacukají.
 
Tohle nemůže dopadnout dobře!