Někdy je nejtěžší velet vlastním myšlenkám...

by Nora

Bylo to až příliš složité. Rozhodovat za jiné. Nikdo to po mně nikdy nechtěl. Naopak. Měla jsem mlčet a být poslušná. Teď za mnou stála skupina lidí, v mlze, kterou jsem sama přivolala, a čekala na moje rozhodnutí. Šílenství!

Jenže já nevím, jak se rozhodnout. U plánování jsem nebyla. Bolí mě hlava. A mlha si postupně ukrajuje z mého soustředění stále větší a větší kus. Toužím se v ní ztratit. Stejně jako jsem to zkoušela včera večer s alkoholem. Jenže to byla chyba a stejně tak by to byla chyba teď.

Pohledem přejedu ostatní. Po té hádce si nejsem jistá ničím. Věří mi nebo jen čekají na moje selhání? Chtějí mi ukázat, jak slabé a neschopné jsou ženy? Protože přesně tohle si řeknou, pokud selžu.

„Svažte naše loďky. Počkáme až vyloží náklad.“
Vážně doufám, že se světluška vrátí. Že nás navede. Má mě přeci doprovázet! Snažím se dýchat. Uklidnit mysl.
„Iljo? Ty se v té mlze vyznáš?“
Zeptám se. Kostěj jediný vypadá, že tuší, kde jsme.
„Tady v přístavu máme orientační body…“
Ukáže mi zřejmé. Jako bych to snad sama neviděla. Jako bych se neptala na něco úplně jiného!

Světluška se nevrací. Prý nejde o příliš inteligentní stvoření. Proč mi to nikdo neřekl?! Co když úplně zmizí? Světluška se nevrací a hodinky tu nefungují. Ukazují stále stejný čas. Dobře však vím, že musíme vyrazit. Není zbytí – povede nás Ilja. Vyžádá si můj meč. Nerozumím tomu.
Řekni mu, že mu věříš.
Poradí mi tichý hlas v mé hlavě.
Jo, řekni mu to – bude se víc snažit.
Ozve se hlas o poznání jistější.
Taky mu připomeň, kolik jsi toho pro něj udělala. Jak ses obětovala a kolik jsi riskovala. Ruku máš pořád spálenou. To jen tak nezmizí.
Pokračuje hlas. Zatřesu hlavou.
„Věřím ti.“
Ozvu se. Odolám nutkání prohlédnout si svou dlaň.

Vyrazíme. Nesmíme však riskovat, že doplujeme příliš daleko. Pohlídáme si vzdálenost. Budeme počítat metry. Dostat se na moře by byl náš konec.
„1… 2… 3…
…

Zastavte. Potichu.“
Slyšíme hlasy. Zásoby jsou vyloženy… ale skupina zůstává. Nemůže pryč, neví kudy. Vidíme temný obrys lodi… a taky světlušku! Zkusím ji přivolat! A ona, k mé nekonečné úlevě, přiletí.
„Zaveď je do přístavu a vrať se za mnou.“
Pořádám. Hlas mi přeskakuje. Úlevou i vyčerpáním.
„Pokud Emanuel selže, budeme se muset proplížit na loď.“
Oznámím, když světýlko zmizí. Jenže jak poznáme, že selhal? Kdy se vlastně má otevřít střílna? Podle všeho to bude trvat hodiny. Takže budeme počítat. Zase. Hodinu a půl. Pak uvidíme.

„Hodina…
1… 2… 3…“
Sleduji mlhu a snažím se zaměstnat mozek. Nesledovat bílé chuchvalce slibující zapomnění – věnovat se… čemukoliv.
Co ten včerejší dopis?
Byl to dobrý nápad?
Trhnu se, až se loď lehce zakymácí.
Dopis?
Dopis!
Vytřeštím oči.
Pochopí ho? Zníš v něm trochu jako blázen.
Mlha je na chvíli zapomenuta.
Co jsem tam psala?
Snažím se vzpomenout.
Proč si mě nevšímáte? Bla. Bla. Zabila jsem upíra. Bla. Bla. Oooo, musela jsem kvůli tomu umřít. Bla. Bla. Koukejte, jsem odvážná! Vidíte to, že jo? Že jo?!
Blednu. Zavírám oči a dýchám. Mlha jde rozhodně stranou.
Už fasujete svěrací kazajky? Že bych si pro jednu zašla.
Najednou je velení skvělá alternativa. Chci velet. Toužím velet. Toužím být teď a tady!
„Zaleť se podívat na palubu a zjisti, jestli tam někdo spí.“
Přikážu světlušce.

Na odpověď čekáme jen chvíli.
„Spí.
Povedlo se jim to!
Začněte se připravovat.“
Šeptám důrazně, když v tom se z paluby ozve nepříjemně zadunění…

Continue reading...

The Journal Entry’s title

Bohové... jen ti nám pomůžou

Milý deníčku

To, kým by se mohla stát…

S a S - počty

Frederick - pohádka

Frederick - dopis 1

Frederick - dopis 2

Ilja - dopis

Emanuel - dopis

Kulatý stůl Krále Artuše 2 Report

Legenda žije Report

Ty krátké okamžiky...

Královnin park a útěk

Tu hodinu už nedám nikomu

Hra skončila

Ticho...

Udeř tam, kam se kavka nedívá

Plány - ty budoucí a ty pro dnešní den

Věci, které potřebujeme...

Mlha v hlavě i ve městě...

Někdy je nejtěžší velet vlastním myšlenkám...

Řekni, že je to vtip

Nové výzvy, panika a děs

Co z toho se vlastně stalo?

Tenká hranice

Tak koho?

Ztracení v tom, kým jsme...

Bolest minulosti a přítomnosti

Střepy

Hledání cesty

Příliš unavená na myšlení

Skuteční lidé na neskutečné misi

A vy mi budete vděčná!

Věci, na které si nikdy nezvyknu

Pravda

Čas skončit

A král Artuš jim ukáže cestu

Sama. Sama?

Bezcitná

Za 120 let budeme mrtví… pokud ne dřív

V co věříme a co věří v nás...

Zvyk je železná košile, její tíha uklidňuje

Večer upřímnosti

Někdy je nejtěžší velet vlastním myšlenkám...

Continue reading...

Find your way!

Resources

WHO WE ARE

LEGAL

Get the news

Listen to our Podcast

Our Allies