Bolest těla a peklo duše

https://www.youtube.com/watch?v=diI1_aySu1o&ab_channel=JerryLacey-Topic
 
Houpání a pohyb sudu zahání temnotu a přináší bolest.
Třesou se mnou, nakládají mě na loď a spolu se mnou i SG tým děvčat. Musí to pro ně být ještě větší peklo, než pro mě.
Postaví sud se mnou na palubu. To je poznat, podle pocitu levitace sudu a následného nárazu jak sud sedne na prkna.
Vzápětí je sud povalen a já se třesu, jako v nějakém víru. Pevně držím zuby u sebe a doufám, že to rychle skončí.
Přichází pád, s ním náraz a bolest. Nesmím ani heknout, tak přijímám tu bolest. Jen ať mě nepostaví na hlavu! To by byl konec.
Strach z odhalení je obrovský. Pocit z jinak vyvážených sudů nebo beden je stejně nebezpečný, jako zvuky.
 
Tepe mi v hlavě, před očima explodují bělavé dělobuchy. Vše bolelo, necítil jsem končetiny. Peklo.
Hlavou se mi honí různé představy, jako z knih o bestiálních a fantaskních bytostech, které spolu válčí v nekonečném souboji DOBRA a ZLA.
Mysli Emanueli! Dýchej! Dýchej!
 
"Ty je neudáš? Proč je nechceš udat Emanueli?" byla tu!
"Emanueli, budeš generálem? Budeme spolu chodit na plesy a nemít již nikdy hlad?" dožadovala se odpovědi.
"Emanueli, vezmeš mě na venkov?" další otázka.
"Emanueli, proč pomáháš těm zlým, co nemají rádi upíry?" zazněl překvapený hlas.
JEJÍ HLAS!
Viděl se, byl opět chlapec v otrhaných šatech. Hodný poslušný chlapec, který tančil s dívkou před dřevěnou chatrčí v rozblácené jarní ulici.
Najednou nebyl chlapec, ale mladík. Kolem zněla hudba, tančil s NÍ a měl kadetskou uniformu. Krásně vyžehlenou, čistou a dokonale neposkvrněnou uniformu.
Jenže na plese byla i jedna černá uniforma. Jedna stejná a přesto úplně jiná uniforma.
Byla taková,
taková,
...
...
...
TEMNÁ!
 
"Ta by ti slušela Emanueli. Vždy ti slušela. Ta byla tvoje." šeptala uprostřed tanečního parketu do ucha a svět se zpomalil.
Byla to uniforma, kterou nosil.
 
Ne, to nebyla uniforma! To byl on! On v té uniformě, co vyzařovalo nějakou temnotu.
"Viděl jsi to Emanueli. Vždy jsi to viděl, ale chtěl jsi to zapomenout." Napovídala a on věděl, že si na tu uniformu může sáhnout. Sáhnout si na svou uniformu.
 
Zvuk dveří přerušil tok myšlenek. To někdo přišel pro zásoby a chtěl vařit.
U všech duchů! Hlavně, aby neotevřeli bedny a sudy s SG týmem! No nebo ten jeho.
 
Měli štěstí a ten, kdo dělal hluk se vzdálil. Čas běžel, Emanuel počítal čas a ples se vracel.
1 .. 2 .. 3 .. 1 .. 2 .. 3 .. 1 .. 2 .. 3 ..
Smích, hudba, uniformy, služba, řád, temnota, ONA, alkohol, ONA, temnota, .........
 
Klimbnul a znovu mu před očima explodoval ohňostroj běloby.
 
"Je čas! Jde e ven." snadno se to řeklo, ale končetiny nechtěly poslouchat. Nic necítil, neměl sílu!
On musí ven! Musí ven a nabrat síly! Musí, nesmí přijít ONA! Teď je čas se připravit na akci a dostat na loď Noru a ostatní!
Vše ho bolelo a co nebolelo, to necítil! Mám vůbec ruce a nohy? No tak! Emanueli, použij hlavu!
To slýchal neustále: "Použij hlavu!"
 
No, proč ne? Tak Emanuel Ernest skutečně použil hlavu, ale jinak, než by běžný historik, zapsal v análech.
Přidal ke tlaku na víko sudu i hlavu.
Kuře nejprve musí proříznout skořápku tzv. vaječným zubem na špičce zobáku (ten mu později odpadne) a pak ji namáhavě kousek po kousku odlamuje, až se konečně dostane ze svého vězení ven.
 
KUŘÁTKO A OBILÍ
Jak to bylo pohádko?
Zabloudilo kuřátko.
Za zahradou mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
Ve vysokém obilí,
bude večer za chvíli.
Povezte mi, bílé ovsy,
kudy vede cesta do vsi?
Jen se zeptej ječmene,
snad si na to vzpomene.
Kuře bloudí mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
Pověz, milí ječmínku,
jak mám najít maminku?
Ječmen syčí mezi vousy,
ptej se pšenic, vzpomenou si.
Kuře pípá u pšenic,
nevědí však také nic.
Mílé kuře, je nám líto,
ptej se žita, poví ti to.
Kuře hledá žitné pole,
ale to je dávno holé.
A na suchá strniska
vítr tiše zapíská.
Vždyť jsi doma za chalupou.
Slyšíš? V stáji koně dupou,
kocour ve stodole vrní
– a tvá máma za vraty
– zob, zob, zobá bílé zrní
s ostatními kuřaty.
Děkuji ti, žitné pole!
Pozdravuj tam ve stodole!
Koho, milé políčko?
Zrno i to zrníčko!
Ať se ke mě z jara hlásí,
vychovám z nich nové klasy.
A tak mámu za krátko
našlo také kuřátko.
 
Tak se na svět z TEMNOTY vylíhlo něco živého. Něco, co chtělo žít. Kdesi v podpalubí HMS Black Prince se na svět opět probudil válečník, mág, ale hlavně...
 
... ne kuře.
 
https://www.youtube.com/watch?v=YJjtCdM9giE&list=RDdiI1_aySu1o&index=13&ab_channel=JerryLacey-Topic
 
Nádech, výdech, nádech, výdech. Chvilku to rozdýchával a následně se pustil do osvobozování ostatních.
Jedna, druhá, třetí, čtvrtá.
Má je venku všechny, ale jedna je na tom zle. Ztratila své já. Další ho chtěla pohledem zabít, ale na Noru neměla. Další plakala a on si připadal, jako by nesl odpovědnost za vše na této lodi.
Doufal, že Nora pochopila co myslel a on věděl, že zapomněl na milion věcí. Docházelo mu to již v sudě, ale nesmí si to připouštět teď ke kůži. Musí dát SG tým do kupy.
 
Obchází je, pečuje o ně, baví se šeptem. Snaží se jim dát vzpruhu, ale sám by ji potřeboval. Cítí jejich nedůvěru, ale nechápe ji. Tohle možná nejsou geniálně dokonalé nápady, ale jsou tak překvapivé a drzé, že musí vyjít.
Měl j rád, ta děvčata ze Skotska. Jsou upřímná a dobrá. Duchem odolnější, než leckterý voják. Ale to jedno děvče trpělo, nebylo na výběr. Musel to udělat.
 
Rozhodl se, že ukončí její trápení. Tak to udělal, dal jí...
 
Bylo to Laudánum? Bylo Emanueli, bylo. Uff.
 
Honem se podívat na hodinky v úzkém paprsku světla. Čas se skoro nepohnul. Tik, ťak, tik, ťak,... Vlekl se, ten čas e děsně vlekl. Mohl jen čekat, až se prostřídají směny a nají se. Pak to přijde.
Přijde ten čas o oni otevřou dělové příklopy HMS Black Prince a Odboj vstoupí do éry...
 
...Kurwa, fakt jsme ukradli válečnou loď!
 
Měl toho dost a to den teprve začínal.