Jako úhoři

https://www.youtube.com/watch?v=zaErHOfg8us
 
Šlapali cestou z Ely do Marche vánicí, která byla otravná. Jako na potvoru se tu vyloupla.
Jednu strast střádala druhá a prokládalo se to úsměvy a radostí. Bylo třeba si vychutnat ty střípky života.
 
Vadilo mu, že stále někam utíkají a musí lidi někam popohánět. Chtěl jim dopřát odpočinek.
Další únik před strážci zákona. Třeba jim to vyjde.
 
Na cestě potkali zapadlou bryčku, chtěl zmizet beze svědků, ale když viděl menší postavu muže, zželelo se mu ho a chtěl nabídnout pomoc.
Takový strach v očích neviděl dlouho. Doslova ho jímala hrůza. Evidentně ho poznal. Nemohl dopustit, ab hned utekl a udal je.
 
Zastavil ho, ale nezabil. Nechtěl zabíjet. Chtěl dělat odboj lidštější. Zabíjet uměl, ale nechtěl. Ne nyní. V bryčce byla série podobenek jeho a Nory.
Chtěl pána nějak upoutat a napadlo ho, že by si mohl zatančit s Franceskou. Nechtěl, aby se s ním vyspala, chtěl jen její radost a bezstarostnost ukazovat dále. Chtěl ukazovat, její kouzlo radosti. Líbilo se mu, jak je najáda nezatížená starostmi lidí a je spontánní.
 
Přemýšlel, co s úředníkem. Zabít ho nechtěl, proč také? Pustit ho? Risk. Bryčka? Ta se hodí, děvčata nebudou tak utahaná. Koupit ji? To by neprodal.
Emanuel dal úředníkovi šilink, spíše na památku a s úsměvem ho propustili. Doufal, že bude v šoku a nepůjde hned vše nahlásit. Ne dnes.
 
Něco cítil. Viděl postavy ve vánici a vnímal jejich volání. Věděl, kdo ho volá. Byl to Veles. Opět to byl on.
Je vidět, že něco chce. Nebyla to jen snůška stínů a fantazie?
 
Strasti a námaha společníků ho trápily, Chtěl jim dát naději a odpočinek. Ale nebylo to tak zlé, jako dříve. Dnešek byl jen namáhavý. Jen zatraceně promrzlý. Ta vánice byla ale divná. Jako by jí procházeli snadněji, než by se dalo očekávat. Cítil něčí zásah.
 
Na křoví potkali sýčka a měl sebou dopis od Nory. Chudáček najáda byla celá od sněhu za musela to mít náročné.
Nora se jala také kódovat a chvilku v té zimě trvalo mozku, než zprávu zpracoval, ale došlo mu, že musí do Marche.
Rozloučil se se sýčkem a chudák najáda zmizela v poryvu větru a sněhu.
 
Všimli si stínů skupiny lidí, která proti nim vystupovala z vánice.
Všichni byli v ten moment ve střehu a připravení spustit palbu z revolverů. Rozmístili se podél silnice.
Nervy napjaté, ale něco opět napovídalo, že to nebudou vojáci. Zadržel svůj prst na spoušti a sklonil zbraň. Cítil, jako by něco testovalo.
 
Skupinka ztracených lidí, která po Silvestrovské noci mířila domů a ve vánici minula odbočku.
 
Zkusí je navést a doprovodit zpět na křižovatku.
Cestou si povídali o tom, jak se mají a snažil se moc nepropálit, kdo jsou. Vypověděli o hostinci a povedené párty.
Poté co dovedli skupinku do správné části úseku se rozdělili. Pozdě Emanuelovi došlo, že se skupinka místo doprava vydala doleva. Ve vánici se už ztratili. Tohle někdo hrál. Emanuel viděl opět stín ve vánici, který ho volal.
 
Je to tak. Veles má zájem. "Dobrá pane Velesi, promluvíme si. Dojde na to."
 
Do Marche už byla cesta ucházející.
Přicházeli do městečka March. John, SG tým a on. Děvčata na bryčce a dva muži pěšky. Co nevěděl bylo, že proti nim jde hlídka deseti mužů a vše to pozoruje Nora s Iljou z okna hostince.
 
Nora vyslala Edwarda, aby je varoval. Bylo to na poslední okamžik. Nejraději by je postřílel, ale to by okamžitě vzbudilo rozruch a připoutalo spoustu pozornosti. Prostě se nechtěli prozradit. Zapadli do domu v posledním okamžiku předtím, než si jich někdo všiml. Chvilku čekali, ale nahoře se ozval zvuk šourajících kroků. Napřed se schovali do kuchyně, ale když nikdo nepřicházel a kroky se šouraly dále, rozhodli se zmizet. Hlídka zapadla do hostince, a vyptávala se na ně. Teď je budou hledat. Je třeba to zkusit jinudy. Rychle na nádraží a stihnout vlak. Čas běžel a byl neúprosný. Smyčka se začala stahovat a jediná možnost byla být, jako úhoři.
 
Uličkami Marche se proplétali a doslova běželi, aby stihli vlak. Tedy v to doufal. Byla stále vánice a špatně vidět. Kličkovali mezi hlídkami a obávali se, že na nějakou narazí. Opět spěchají, opět jsou na útěku a opět budou unavení a promrzlí potom co se řádně zapotí. Jestli chtěli vklidu proklouznout, nesměli střílet a dělat rozruch.
 
Doleva, doprava, zastavit, schovat se za roh, změnit směr, zpět, aj!
"Stůjte!" přeci je jen jedna hlídka lapila, ale všichni byli daleko a tohle by nemusel nikdo ve vánici zaznamenat.
Dva vojáci přiběhli ke skupince a hned jim došlo, jak naivní byli. Dívali se do hlavní revolverů popravčí čety.
Emanuel neměl chuť zabíjet, ale neváhal to udělat. Nejraději by to udělal a nemazlil se s tím. Jenže věděl, že by to jen posílilo mýtus, který systém potřeboval.
 
"Tak pánové, boty dolů!" vyzout vojáky a zabavit vybavení. No a hle! Světlice! To se hodí, kdyby náhodou.
 
Dva vojáci dostali možnost žít, jen budou pěkně nachlazení. Emanuel nechal Johna, aby se spoutal a omráčil. Potřebovali jen trochu času, aby mohli nasednout na vlak a odjet dostatečně daleko přesně do Manchestru.
 
Šli podél kolejí a narazili na Noru a její SG tým schovaný mezi kolejemi. Skvělé místo na schování. Vynikající! Jenže nádraží mohlo být snadno hlídáno.
Poslali tam pozorovatele, ten zjistil, že je tam hlídka. Co s tím? Vyčkat a uvidí se. Jenže vlak se blížil.
Dohodli se, Nora si vezme světlice a odláká hlídky dále od nádraží. SG týmy nasednou na vlak na nádraží, je nikdo nehledá a nevědí, jak vypadají. Nora s Emanuelem naskočí na rozjíždějící se vlak. To byl plán, který mohl klapnout a také klapl.
 
Úleva z úniku byla velká a doufal, že se tam ztratí dříve, než naleznout a nahlásí ty dva.
 
Úhoři unikli z koše na ryby. Teď byl čas se vytratit a najít co čas zavál prachem.