The Journal Entry’s title

https://www.youtube.com/watch?v=Q1uVHkvzeCM&list=RDEMpGxqggK9upO35SAUodiM0w&index=8
 
"Byl pozdní večer, první najádin bál, teď zrál ku drzosti čas..."
 
Emanuel měl několik důvodů pro tuto akci. Věděl, že jeho uzavřenost v kruhu přátel moc dobrého nenadělá, ale on už takový občas byl.
Prostě o musel udělat a doufal, že nikdo nepřijde k úhoně.
 
Ten první důvod, který přiznal Noře, bylo nabití magické energie z rituálu.
Ten druhý důvod, který si přál, bylo pomoci Francesce se uzdravit a dopřát jí to co milovala nejvíce... tanec.
Ten třetí důvod, který potřebovali, bylo ukázat, že odboj žije a nebojí se.
 
Věděl, že je to velice spontánní rozhodnutí, ale on takový občas byl. "Chytit příležitost za pačesy." Museli se ukázat, odboj nezmění nic, když bude sedět v koutě. Cítil, že mu poslední dobou chybí nadhled nad celkovým obrazem. Cítil se, jako pes, který je někam hnán. Probouzelo to v něm vzdor a plamen začínal žhnout. Nechtěl ubližovat přátelům, doba byla málo nakloněná naší situaci, a o to více, když jim byl starý dobrý přítel Robert Young v patách a doslova za rohem. Však co by byl život bez jiskry? Odboj potřeboval tvář a tváře se přeci ukazují.
 
Jeli drožkou a on vnímal najádinu nervozitu. Pro tento večer jí chtěl být rytířem. Rytíř z pohádek, které četl. Rytíř ze snů, které měl. Rytíř, který se nebojí postavit nepřátelům. Rytíř, který doprovází dámu...
 
Vystoupil z drožky, nabídl jí ruku, aby jí pomohl ven. Rámě, cesta po červeném koberci. Záblesky vzpomínek z dob, kdy byl důstojníkem gardy.
Kolikrát takto šel? Stokrát? Nepamatoval se, ale už to byla nějaká doba.
Došli do šatny, pomohl dámě se svrchníkem, odložili kabáty, převzali stvrzenku, vyrazili po schodech nahoru.
Viděl její výraz, který zkoumal vše nové. Sál byl osvětlený plynovými lampami a velkým křišťálovým lustrem. Plameny lamp vytápěly místnost a v téměř prázdném sále bylo už teď poměrně teplo. Okna byla široce otevřená a později zde bude slušně dusno. Sledoval její zářící fascinovaný pohled. Tohle byl jiný svět, jeho svět, který opustil. a začínal mu chybět. Neskutečně. Věděl co mu chybí. Nešlo o tu krásu, ale to právo chodit hrdě v uniformě a cítit tu hrdost.
 
Bylo na co se dívat a ač vše bylo na poměry Londýna střídmé, stále to byl mimořádný večírek a on věřil, že ještě mimořádnější ho udělají. V tomhle cizím světě chtěl být Francesce oporou, běžné zdvořilosti, korzování a první tanec se stane při slavnostním zahájení jistě něčím co najáda ocení. Musíme se rozhýbat. Módní policie je již v plné pohotovosti a tyhle potvory se na to děvče pustí dosti nemilosrdně. Tento svět pro ni byl krutější než pro něho. O to více jí chtěl tento úděl usnadnit. Vypadala, jako křehké děvče, ale byla? Propána, úplně zapomínal, že oproti němu musela prožít staletí. Nu, ale co, stejně to byla osoba, kterou chtěl chránit. Hmm a potřebovala to? Věřil, že si se osmělí a najde si své postupy, jak si to tu užít.
 
Zpět do práce, první co, tak se tu podíváme po tamní společnosti. Koho to tu máme? Člen komory parlamentu, místní průmyslník - pan domácí, vysloužilý kapitán, zástupkyně banky De Geneve, šlechtična s indickým doprovodem a jeden šlechtic, kterého jsme potkali při našem útěku z Loterie. Ten pán mě zajímá, měl bych se k němu dostat a promluvit si s ním, měl přeci jen zájem podpořit Odboj. Minimálně mu vypadal nakloněn. Nu, uvidímě na koho tu ještě narazíme. Hlavně, ať tu není nikdo, koho znám. Ne hůře, někdo, kdo zná mě. I takové věci se mohou stát. Tak, jak zde roztočíme náladu?
 
Byl čas, slavnostní úvod. Francesca byla chudák nervózní a i skrze úsměvy a vedení byla cítit její nervozita. Úsměv Emanueli, nezapomeň to děvče podporovat. Skončil úvodní tanec a bylo na čase něco dělat. Jenže ouvej. Co dělat? Co?
 
Emanuel neměl potíže improvizovat, ale tentokrát prostě zamrznul. Ztratil hybnost a cítil se, jako omezený tupec. Ne a ne ho něco napadnout. Obcházeli a nejvíce nápadů padalo z Francesky. Cítil se, jako školák nachytaný u testu. Snažil se na sobě nic nedat znát a bral doporučení od své společnice. Doslova se jich chytal, jako tonoucí stébla. Jeho nevlastní sestra by ho jistě pokárala, za laxnost připravenosti. Byla pedantská a přesná. Obdivoval ji, tu malou, energickou a vždy myslící na ostatní. Byli jako oheň a voda. Doplňovali se, ale nebyli stejní. Pousmál se. Chyběla mu, škoda, že tu není. Z nás dvou to je ona, kdo má rozum a odvahu. Jenže tohle nevadí, nemá cenu topit se v tom. Je třeba to rozhýbat.
 
Zkusil to jinak, šel se pobavit s místní smetánkou a něco vyzvědět. Třebas se i jen ukázat. Věřil, že je třeba naučit se opět vystupovat ve společnosti. Odboj se nesmí krčit v koutě. Nebudeme jen krysy z kanálů. Naším cílem je svoboda a ne ničení společnosti. Musíme se stát běžnou součástí dění. Dění, které lidé mají ve svém životě a tam patřila i tato společenská událost. Takže, pojďme hledat způsob, jak se dostat do společnosti. Lidé budou vyhledávat kouzlo, ať už opiové, taneční, alkoholové, postavení nebo dobrodružství a svět bytostí z Fae to poslední rozhodně nabízel.
 
Fae, svět, který se roztříštil o ten náš. Svět, který sem nepatřil, ale stal se naší součástí. Stejně tak upíři. Vtipné. Dohodl se s kouzelnou najádou, že ji na chvilku opustí a pak se vrátí. Využil samoty a patrné znuděnosti námořního kapitána a vyrazil na rozhovor.
Představil se, jako Peter Parker, strojní inženýr. Kapitán byl starý mořský vlk, skutečný důstojník a válečník. Tenhle muž zažil to opojné a zničující kouzlo bitev, denní rutiny a cti vojenského života. Bylo vidět, jak tím žil. S každým slovem, které vyprávěl o svém životě to bylo cítit. Starý válečník, který byl pro boj podle ostatních už starý, ale stále odhodlán nosit hrdě uniformu. Emanuel věděl jedno. Nevěřil mu z jeho falešné identity nic. Viděl vojáka v jiném pozlátku. Takový cit, pozorovací smyl. Musel ho obdivovat. Přítomnost kapitána ho naplnila hrdostí na to, že oblékal uniformu. Je to jiný svět. Jak moc toužil se pobavit o tom, jaké to je být v bitvě a zažívat hřmění děl. Skutečně chápal vyprávění kapitána Thomase Llewelyna. Byl čas se posunout, kvůli tomu zde není, ale byl to správce doků na výrobu lodí. To se mu může hodit, až bude řešit lodní dopravu. Možná by tenhle člověk byl schopen i přimhouřit oko nad "Temným kapitánem". Rozhodně měl rád činy a ne slova. Tak pojďme vykonat nějaké ty činy.
 
Emanuel došel k Francesce, tak měla skvělý nápad očarovat pití, to by mohlo rozproudit dění v sále. Při těch slovech se zastyděl, že ho to samotného nenapadlo, ale co není čas ze sebe dělat hlupáka a litovat se. Vzal tu geniální najádinu myšlenku a jal se to zkusit. Napřed vypozorovali odkud nosí pití, zkusil podplatit sloužícího, ale ten se nedal. Sakra, poctivec. Zkusil to tedy jinak, použije talisman. Již jednou ho zachránil před zraky vojáků, třeba pomůže i nyní. Klaplo to, prošli sebevědomě a bez potíží. Našli skladiště pití, Francesca potřebovala tak deset minut nerušné práce, aby mohlo očarovat pití. To zvládne. Vydal si ven bednu šampaňského, lahve portského a trochu ledu. Zavřel dveře a nechal najádu pracovat.
 
"No, ale co řeknu číšníkům, že tu dělám?" UUUUUUUU. Než na to stačil přijít, přišel první sloužící pro pití. Ani nevěděl, jestli ho uplatil nebo mu vrazil požadované láhve. Situace se opakovala, a rozhodně byl rád, že se jich zbavil. Tomu třetímu se ovšem nedokázal vymluvit. Začal rozvíjet fyzikální debaty o chlazení lahví s alkoholem, jen aby nahnal čas. Věděl, že ho vykopnou, ale už tam byl dost dlouho a bojoval o natažení každé vteřiny. Už mu to těžce neprocházelo, ale naštěstí Francesca se svým kouzlem skončila vyšla ven a on se cítil, jako školám nachytaný na záchodcích, který kouřil. Na druhou stranu to bylo vtipné, cítil to nejhorší měli za sebou a teď to bude jen jízda z kopce. Francesca se upravovala, tančila a čarovala. Moc jí to slušelo. Byla kouzelná.
 
Pokud si Emanuel myslel, že dnešní večer již bude jízda, tak se nepletl. To, že to bude z kopce se také nepletl. V čem se pletl, bylo to, že to bude jízda, která ho nebude stát námahu a vše jim nějak vyjde.
 
Přišel hlavní host, který se bohužel opozdil na nádraží. Takže přijel z Londýna. No, a jaký byl kapitánův úlek, když spatřil svého bývalého nadřízeného. Obava temného kapitána se vyplnila nejen v podstatě, ale v té jedné surové definici toho, co bylo z toho nejhoršího vlastně to nejlepší. Asi jako přežít vlastní popravu a být omilostněn. Nebo spíš, jako kočka, která pustí myš, aby se pobavila jejím zoufalstvím a radostí z lovu. Na plese v Manchesteru se proti všem očekáváním ukázal sir Charles Gotha. Velitel královské stráže, upír ze sekundárního rodu a muž vysokých kvalit, které byly těžce nedoceněny.
 
Emanuelovi se sevřelo hrdlo, v první moment ho nepoznal, možná nechtěl, ale po pár slovech proslovu sira Charlese věděl, že on v tom davu poznal jeho. jestli je tu upír, tak nebude sám. U všech bohů a ďasů, hlavně musí ochránit Francescu. Kam tu nebohou najádu zatáhl?!
 
Nabral nádech, úsměv a podíval se na najádu vedle sebe. "Francesco, ať se stane cokoliv, hlavně přežij." Odpadl z něho strach, když viděl, že si to k nim namířil upír. Nějak celé to zkoprnění odplulo a vrátila se jeho sebejistota. Pokud má čelit této hrozbě, tak on bude štítem, který nedopustí, aby dámě někdo ublížil. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že to na jednu stranu sira Charlese pobavilo a dostal tak vlídné podmínky. Podle něj chtěl velitel královské gardy zjistit něco více o Francesce a co mají za lubem zde na plese. Co by ne, vše je defacto vyzrazeno a teď se dá ze situace jen těžit.
 
Naopak! Teď se dá zaset strach přímo do srdce oponentů odboje. Proč neřekl nepřátel? Jen ať se dívá. Ať vidí, že nemají strach, že jsou schopni se jim objevit pod nosem. Ultimátum je do půlnoci, jako v pohádce. Emanuel se usmál. Bude to legrace. Taková legrace, která je hodna "Temného kapitána".
Jen ať systém lituje, jen ho necháme, ať se bojí toho malého nicotného Odboje, který po léta "měl" v držení. Mysleli si, že ty lidi smažou a odklidí. Je třeba ukázat tvář. Je třeba stát se součástí společnosti na denní úrovni a k tomu patří i společenské akce. Ať vidí, že vymazat se Odboj nenechá. Ať vidí, že nejsme krysy. Tohle je jen reprezentativní vzorek, ale pojďme tuhle hru hrát sire Charlesy. Budu hrát vaši hru, ale jako rovnocenný soupeř. Tu píseň mu věnoval sám Sir Charles. Bylo to čest, ač děsivá. Takový skutečně ctěný soupeř dával celé situaci královskou úroveň. Ač upír, měl ho Emanuel v úctě.
 
V ten moment se k němu obrátila Francesca a požádala o tanec. Chtěla tančit, viděl to na ní a on chtěl tančit s ní. S tou, která mu umožňovala žít bez příkras. S najádou, jenž byla samotný živel a to se mu převelice líbilo. Vždy měl tendence dělat věci přirozené a s ní mohl. Tak tančil.
 
https://www.youtube.com/watch?v=tlkgbwmN9mQ&list=RDtlkgbwmN9mQ&start_radio=1&rv=tlkgbwmN9mQ
 
Tančil a užíval si života. Ne jen pro to kouzlo, ale pro to, že už nebylo co ztratit. Nebo právě proto, že bylo? Strach zahodil. Stejně mu byl k ničemu. Strach z toho co bylo, je a bude. Chtěl žít! K životu patřila i smrt a bolest. Žít znamená cítit, radovat se, trpět, běhat i ležet. V tento moment to znamenalo jen tančit a žít v okamžiku.
 
Viděl, jak také z najády opadl strach, viděl, jak se opět i ona stává tím živlem. Jak nabrala odvah, které v tomto cizím prostředí ztrácela. Byla to cenná společenská lekce pro něj i pro ni. Lekce pro boj s něčím co ona neznala a nemohla pochopit. V tento večer získají více než čekali. Cena bude ještě veliká, ale rozhodně, pokud uspějí bude stát za to a nebude to jen trocha sil pro kouzla. Dnes večer se učili žít s lidmi. S lidmi, kteří mění život a věci kolem sebe. Tohle bylo to co také Odboj potřeboval. Sir Charles o tom bude informovat a pokud to ví on, tak časem to zjistí další. Takže pokud utečou z pasti, která sklapne, tak zasejí strach v srdcích nepřátel. Tohle znamená být tvář odboje. Tohle znamená život.
 
Dali si krátkou pauzu, Francesca si potřebovala vyřídit nějaké záležitosti s místní "Módní policií" a Emanuel zamířil za Penelope Fairweather, která ho nakonec pozvala na svou výstavu 9.3.-15.3.1872 v rodinném sídle. Dle jejího vyprávění procestovala lán exotického světa soudě podle toho co zažila měla více poznatků a možná i artefaktů, které by mohly něco dalšího poodkrýt ze světa Fae. Rozhodně to stálo za zkoušku. Musí to pak říci Noře.
 
Než stačil jít za starým známým šlechticem, který jim pomohl utéci, tak k němu přišla naštvaná Francesca a toužila po tanci. Dámu nemohl odmítnout a nutno dodat, že sám rád tančil. Celý život mu chybělo něco, co by naplnilo jeho činy. Vrhal se do něčeho a tvrdohlavě soupeřil a prožíval co se dalo. Celý život mu něco chybělo. Kompletní rodina, sourozenci pomřeli, otec nad ním držel ochrannou ruku. Macecha se o něho starala a nenáviděla ho, hnal se za něčím co mu chybělo. Potřeboval najít jak žít. Tady v ten moment, kdy cítil pohled upíra a tančili na tu děsivou píseň to poznal. Chyběl mu někdo, kdo by dovedl žít. Žít život, kdy se dovede bát, bojovat a žít. Nora si myslela, že v najádách vidí jen sexuální objekty. Ne, v nich bylo více života než v lidech. Viděl odvahu s jakou Francesca udeřila ghúla a těžce si poranila ruku. Viděl bytost, která při nich stála a žila. To ona je přišla zachránit do Fae, to ona se s nimi účastnila bitev na moři i souši. To Francesca s nimi opět ožívala. To ona v něm znovu rozdmýchávala život. To spolu opět rozeznívali píseň Matky!
 
Tančeme! Tančeme a žeňme se světem spolu s písní, kterou chtějí umlčet! Pojďme společně a nechme znít píseň, která znovu naplní šeď všedních dní barvami života. Ať už to chtěl nebo ne, měl oči pro ni a doufal, že se její rány zhojí a bolest se vytratí. Chtěl tančit a žít. Žít se vším co to znamená. Žít a ne jen přežívat. Tak dal do tance co se dalo a nebránil se, naopak to podpořil sám sebou.
 
Pak v ten jeden okamžik, když padla půlnoc doslova ucítil, jak sir Charles dopil a odložil sklenku. Bylo to jako úder zvonu. Zjistil, že nemá podrážky bot a je uřícený. Kolem se strhl tanec tak živelný, jako by tančili kolem ohně. Společnost byla celá omámená. V tom nejlepším se má prý končit a tam i oni byli nuceni odejít. Chtěl si dát ještě něco na cestu, bude muset spěchat, ale správně ho najáda napomenula, že to již není dobrý nápad. Spolu odebrali kabáty a vydali se do zimy. Se sirem Charlesem Gothou se rozloučili, jako dobří známí a se vší uctivostí. Jaká čest mít tak galantního protivníka. Byl to velký důstojník a učitel. Jaká škoda, že byl upír. Emanuel věděl, že zamíří za nejbližšími orgány systému. Také věděl, že se prořekl ohledně Black Prince, ale co. Systém se musí bát a Odboj potřeboval své tváře. Nora z něho chtěla udělat tvář a sama byla větším vůdcem odboje, než by kdy Emanuel mohl být. On měl svou úlohu. On bude tančit. Hodil okem po najádě. On chce tančit s ní.
 
Červený koberec byl mokrý a studil. Bez podrážek to bylo nepříjemné a on věděl, že teď je každá minuta dobrá. Naskočili do drožky ,která již čekala, aby odvezla hosty. Mířili nocí do hostince za ostatními. Mířili tam, aby mohli opět utíkat. Utíkat o život před systémem a vojáky. Nora ho zabije, ale nebál se. Věděl, že zasel semínko, které v upírech opět rozpučí strach. Dělal to co musel a co byla součást jeho práce v gardě. Tohle bude něco co musí dělat. Vystupovat. Rozbíjet šeď. Možná není nejlepší řečník, ale dnes ukázali s Francescou, že Odboj znamená i život.
 
Tak jeli nocí na kočičích hlavách. Obruče kol cvakaly na žulových kostkách a to byl zvuk, který předznamenával velký hon městem o život. Jenže on ho slyšel. Slyšel hlas Matky. Slyšel ho a věděl, za co bojuje. Nechtěl si to přiznat, ale ten důvod viděl, když se podíval vedle sebe.
 
https://www.youtube.com/watch?v=P0cDf4t7094&list=RDEMpGxqggK9upO35SAUodiM0w&index=22