Vyprávěj, jak to vlastně bylo?

https://www.youtube.com/watch?v=PQuq4umpb3Q&ab_channel=TommeeProfitt
 
Skrze závěs bylo vidět světlo dopadající na závěje kolem kolejí.
Telegrafní sloupy se míhaly a teplo pronikalo prochladlým tělem.
Únava dopadala, jako kladivo na ocel a byla nezastavitelná.
Polospánek je věc nešťastná, tělo odpočívá, nejde s ním hnout, ale mysl vnímá okolí.
Útržky zvuků nočního vlaku. Pohledy na místo, kam jedou. To se probouzela...
MINULOST
 
Střípky snů se skrze dusno kupé zarývaly do mysli a trhali spánek na kousky.
Dětský smích, křik, pláč, ticho...
Bolest, nenávist, smutek, zmatení...
Stejně, jako spícího bolí ostré světlo po roztažení závěsů,
tak působily střípky vzpomínek na spánek.
 
Zatímco se March ztratil v dálce, temnotě a sněhu, tak se přiblížila spousta vzpomínek.
Každá z nich se snažila rozříznout závoj klidného spánku a zatnout se bolestně do duše.
Na zastávkách nevnímal vojáky, kteří se klepali zimou na nástupištích a hledali je.
Volala ho k sobě. ONA ho opět volala. Věděl, že tam bude čekat.
 
Cítil to!
 
"ó přijď Emanueli, ó přijď Emanueli..." poznal ten hlas, byla to ONA, ale volala po něčem jiném...
 
VYSVOBOZENÍ!
 
Pocit tlaku na rameni, nejspíš ruka. Skrze štěrbinu se pootevřeným víčkem řinulo světlo na sítnici a bodalo, jako vzpomínky.
"Blížíme se k Manchestru." ozval se dívčí hlas. Nepoznal, které z děvčat patřil.
Ruka se odtáhla a realita se pomalu prodírala do uvědomělého stavu, sny mizely.
 
Hustá mlha panovala venku na nádraží a světla lamp pronikala hustým vzduchem jen s obtíží.
Kabát, kontrola revolveru, přehlédnutí týmu, pár drobných úsměvů na děvčata z SG týmu.
Byl ve společnosti lidí, kteří byli stejní dobrodruzi. Cítil se s nimi dobře.
 
Po zaskřípění kol a typickém cuknutí brzdícího vlaku se zvedli a zamířili z kupé.
Po vystoupení ucítili těžký pach inverze ze smogu, který produkoval 'Mancehster, jež se nepodobal vzpomínkám, které si sebou přinášel zpět.
Franceska se lehce zakuckala a bylo evidentní, že jí znečištěné ovzduší města nedělá dobře.
 
Bylo načase najít ubytování a dospat se z dobrodružství. Ráno je také den a alespoň se ztratí z očí, jež je mohou hledat.
 
Franceska bude spát s Norou, bylo lepší, když ho Nebude Nora neustále osočovat, že s ní chce jen spát.
Její úhle pohledu byl pro něj zvláštní, ale čím dál tím víc z ní prosakovalo, že si musela zažít něco těžkého o čem prostě nechce mluvit.
Měl ji rád, chtěl jí pomoci, ale věděl, že ona to nechce. Dáme poradu, jak se vyspíme.
 
Přišli na poradu, ale jak se sakra Francesce podařilo rozkvést postel? Její energie, byla mocná a vlastně příjemná.
Ten hřejivý a uklidňující pocit z její přítomnosti, bezstarostnost občas kontrastovala s Norou.
Nabízela džbán s vodou a ta byla vskutku osvěžující.
 
Porada proběhla, bylo třeba splnit nějaké úkoly a on věděl, že půjde hledat pobočku švýcarské banky.
Měl k tomu tři dobré důvody.
 
Vyrazil do uliček města, poptal se kde najde adresu, kterou znal.
Město prošlo velikými změnami. Moderní čtvrti, plynové lampy, více odpadků v zapadlých uličkách a smogu.
Dorazil k místu, které kdysi obýval a mělo být jeho "domovem".
Po dlouhých letech se vrátil tam, kam se vracet nechtěl.
Z domu vyšla starší paní a hned poznal, že to bude místní "rozvědka".
Charakteristický pohled, pohyby, jednání.
Od stařenky se dozvěděl co potřeboval, ale nechtěl slyšet.
Takže zůstala jen matka, ach.
 
Stál přede dveřmi, které byly ošuntělejší než si pamatoval.
Vše bylo pochmurnější a sešlejší, než si pamatoval.
To dělal zub času a vzpomínky mládí.
Nádech...
Výdech...
Zaklepání...
 
Pak ta tíživá otázka na kterou nechtěl odpovídat.
"Kdo je?" zeptal se sešlý hlas stárnoucí ženy, který ztratil jiskru a nabyl na hořkosti.
"To jsem já." odpověděl hlasem jistějším, než čekal. Cítil, jak z něho odplouvá napětí.
 
Za chvilku seděl a díval se na to, co zbylo z ženy, které říkal "Matko".
Zároveň cítil ještě něco. Cítil, že tu byla "ONA". Byla, ale není.
Věděl, že to je jeden z důvodů, proč sem musel jít.
 
Stará, zchudlá, utopená ve vlastní hořkosti si Eleonora Ernestová zavírala dveře vlastního života a balila ho do hořkosti a zoufalství.
Smutný pohled.
 
"Proč jsi po těch letech přišel? Vysmívat se mi?" Dobrá otázka, kterou čekal.
Nechápalo ho tehdy a nečekal, že to pochopí i nyní.
Přišlo mu zvláštní, že se jeho matka dozvěděla málo o jeho životě, ale zase to dávalo naději, že tu je více v bezpečí.
Dále od Londýna a více v bezpečí s Odbojem.
Začal vysvětlovat, že se chce dozvědět něco o rodině z matčiny strany, Evansů z Wallesu.
Jaké překvapení mu bylo sděleno, takové, které vysvětlovalo ledacos. Vlastně většinu jeho dětství.
Dozvěděl se více a nebylo to veselé:
Otec zesnul před pěti lety v továrně při nehodě.
Elizabethin duch chodil matku o novu navštěvovat. Byl to duch?
Jeho skutečná matka je někdo jiný.
 
Žena, kterou po léta nazýval matkou, mu konečně sdělila pravdu.
Otec mu obětoval vše, včetně pověsti rodiny.
Ta zubožená a zahořklá žena, která seděla naproti němu byla jeho macecha.
Necítil se zdrceně, spíše cítil úlevu a veškerá zášť, kterou v sobě měl se měnila v soucit.
V soucit se ženou, jež ztratila své životní sny o bohatství, společenském postavení a zbohatlickém životě.
 
Vytasil tři zlaté Guineje, položil je na skříňku a rozhodl se odejít.
Její zášť a hrdost ji nutila se po penězích nevrhnout, ale oči mluví jasně. Toužila po penězích a věděla, že to zajistí její živobytí na další rok.
Emanuel Ernest odcházel od Eleonory Ernestové, s vědomím, že se vrátí navštívit svou sestru Elizabeth za nějaké bezměsíčné noci.
Kroky bývalého kapitána královské gardy vedly na místo, kde mohl najít někoho, kdo mu za celý život věřil nejvíce.
 
https://www.youtube.com/watch?v=vhgspUvxyXE&ab_channel=AerikArkadian
 
Kroky vedly na hřbitov, jež byl vzdálen přibližně dva kilometry.
Na místě, jež si pamatoval z mládí, našel hrom rodiny Ernestů.
Bratr Edwin, sestra Elizabeth a otec Eric.
Náhrobek byl přikryt sněhem, jako Emanuelovy vzpomínky na dětství.
 
Kdyby někdo sledoval dění, pak by spatřil běžného člověka, který si povídá s těmi, které měl rád a odešli.
Emanuel pohladil hrob a shrnul sníh z náhrobku. V ten moment uviděl nějaký kus úlomku, chtěl ho sebrat a zahodit, aby nehyzdil hrob.
K jeho překvapení zjistil, že v ruce drží malou masku z dubové kůry.
 
Takhle to bylo? Tohle se tedy po něm chce.
Nuže dobrá, tam se tedy setkáme.
Věděl, kde na něho můžou čekat odpovědi.
Jeho mysl začala opět pracovat na plné obrátky.
Rozloučil se s rodinou, poděkoval otci, vstal a odcházel.
 
Po tváři se koulela slza bolesti, smutku, radosti i naděje.
Naděje na to, že pozná svou pravou matku a Emanuel se možná předčasně začal domýšlet, kdo by to mohl být.
Možná ji potkal, ale chtěl to vědět jistě.
 
Napřed ho čekaly úkoly, které nepočkají a za kterými jel s přáteli dalekou cestu.
 
Než prošel branou hřbitova hledat pobočku švýcarské banky, ještě slíbil jednou sestře Elizabeth, že se s ní setká.