Zoufalství a jiskřičky naděje

https://www.youtube.com/watch?v=Jmh755iWIz0
 
Ležela tam bez hnutí. Vypadala, jako mrtvá! Držel ji, držel ji v náručí! Noro! Slečno Noro!
Chtěl křičet, strašně moc chtěl křičet a volat to zoufalství do světa.
Chtěl plakat a nic nedělat.
Chtěl strašně moc, aby tu byla.
Chtěl...
 
Jenže to neudělal, něco v něm drželo tu pomyslnou záchrannou brzdu před zhroucením a obracelo v něm emoce v jednu jedinou, která sílila do olbřímích rozměrů.
 
HNĚV
 
Cítil, jak balancuje na hraně temnoty, která by v něm odstartovala to co dříve uklidil. Cítil v sobě temného kapitána, který by nejraději pobil každého služebníka upírů.
 
Brzda udělala co měla. Oddělila emoce od všeho a zůstala jen chladná schránka, která se rozhodovala.
Nebyl čas řešit vlastní bolest a city.
ČAS! Čas běžel a on to věděl.
 
Rozhlédl se kolem. Stál v kruhu lidí, kteří smekali klobouky a čepice. Viděl smutek v jejich tvářích. Jen v porovnání s jeho bolestí, to byl střípek.
Z těžké opony smutku, který mu náhle ochromil mysl, zatížil údy a doslova ho otupoval ve všech rozměrech, vykřesal pár rozumných myšlenek.
1) Pryč
2) Ne v jedné skupině
3) SG a jeho bližní s ním
4) Hned!
5) Za každou cenu jít za Norou
 
Mluvili na něho, asi to vnímal. Vydal povely, zvládal to. Možná plakal, možná ne. Nevěděl. Ruce se mu třesou. Cítí to, ten pocit chvění, který neovládá. Nehroutí se.
Rozděluje si myšlení na malé úseky. Z vítězství do úplného dna.
 
Rozdělí se, jedna slečna se k nim přidává, nějak ji moc nevnímá, jméno mu nenaskakuje, ale voní po bylinkách a má prosté pytlovité šaty.
Proč ji sebou bere? Proč? Léčení, vyzná se v léčení! AHA! Mary!
Jo, těla, vzali sebou Ilju i Noru.
Mizíme vodou, nějaký kus to bude. Musíme zmizet. Po cestě zastavujeme a slečna ošetřuje Mary.
 
Co teď? Co teď? Musím najít nějaké místo, kde se snoubí světy, musím nabrat sílu, musím pro ni dojít! Musí tam být! Musí!
Ne, moment! Sova, potřebuji sovu. Merlin poradí!
"Francesko, sovu! Potřebuji sovu!" sleduje její výraz a zjišťuje, že je příliš příkrý a tvrdý. "Prosím." dodává, aby změkčil své jednání a nevyděsil ji.
Rychle sepíše co má na mysli, ale Merlin je slepý! Sakra, Ágnes! Ať mu to přečte Ágnes.
 
Sova se vrací se zprávou, kterou nechtěl. Přijde-li kousnutí upírem, je to konec.
 
NEEEEEEEEE, NEEEEEEE, NEEEEEEEE!!!!!! Byl jsem tam, může to jít.
Místo, musí najít místo. Honem píše další řádky a ptá se, kde je nejbližší. Udělá rituál a přivede ji zpět.
 
Pokračují, nevnímá a má myšlenky jen, jak vrátit Noru. Tu malou, co ho okřikuje, zároveň je ustrašená, ublížená a on je její strach, jako i další.
Paradox.
 
"Je pryč, to zvládneš i bez ní. Jsi velký a silný." ONA
 
Je večer, je třeba odpočívat a noc se blíží.
"Emanueli, musíme se někde schovat." John a George mají pravdu. Sám to chtěl někde projít, ale nezvládá to. "Johne najdi nám něco, ale zkusme to po dobrém." tak by to chtěla, kdyby tu byla.
 
Je to k nevíře, ale trvá to hodinu a výsledek je smutný. Sedlák nechce. Je to jedno, šanci měl, chlapci ho kdyžtak vypoklonkují.
 
Konečně chvilka odpočinku. Emanuel je unavený. Také nesl nosítka. Hlídka je na místě, sova nikde. Přemýšlí a v ten moment vidí, jak Franceska políbila Noru. Náhle se vrátí s úlekem.
Je tam, ale na vlásku. Tělo nechladne a někde tam je.
 
Emanuelovi víří krev žilách a adrenalin spouští proces, který říká jediné. JDI! JDI, ZANÍ!
"Vezmi mě na křižovatku Francesko." pomalu a neochotně ho tam vezme. Je tam jeden z těch dvou, kteří s nimi byli při útoku na upíra.
Tváří se zlostně a pohlíží na něj s odporem. Nicméně v jeho očích je i strach. Strach z upíra? O Noru? Z něho? Emanuelovi to je jedno. Jestli tu je upír, zabije ho!
Jenže Nora ani upír na křižovatce nejsou. Ani ten druhý. Nakonec tu není ani Franceska. Je pryč! Něco tu smrdí. Tohle je divné.
"Kde je Nora?" ptá se kapitán.
"Schovala se." říká záprdek.
"Chci jí pomoci, proto tu jsem. Pomoz mi ji najít a zachránit." prosí kapitán.
"Ty! To ti mám věřit! Viděl jsem, jaký na ni jsi." záprdek.
Dokonce do Emanuela několikrát šťouchne a odstrkuje ho, udeří ho!
Jenže, krom zlosti, kterou vůči upírovi pociťoval se nenechá vyprovokovat. On tomu prckoj ublížit nechce. Není na něho příjemný, ale tohle je její kamarád. Možná.
Stejně ty rány jsou sice citelné, ale není to nic, než jen kopance od dítěte. Připadal mu nevědomý, nemohl vědět co se v Emanuelovi děje.
 
Cítil se tak, tak, otupělý a zklamaný, unavený a zoufalý. No a rozhodnutý. Bylo jedno místo, kde mohla být. Jedno místo, kam se mu nechtělo.
 
FAE!
 
Takhle tam, ale nemůže. Nemůže pro Noru. Musí si sebou něco vzít. Zbraň a posílit se. Musí vše nějak stabilizovat. Rituál, musí udělat rituál. Hned!
"Vrátím se."
Záprdek mu nevěřil, alespoň ne úplně.
Emanuel se vrátil domů.
"Francesko, kde jsi byla?" ptal se jí na to vůbec? Bylo to divné. Šel zařídit potřeby na rituál a podívat se na ostatní.
 
"Musíte si odpočinout, jste důležitý." mluvila na něj slečna.
"Všichni si musí odpočinout, vyznám se v tom." říkala a on nevěděl, jestli toho říkala více. Vnímal napůl.
Něco jí odkýval. Mary! Jak její? Mary!
"Jak je Mary?" ptal se a ona ho ujistila, že to asi bude dobré. Ano, tak nějak to povídala, nebo ne?
Přestával vnímat. Byl unavený, vnímání otupělé, reakce pomalé.
Herbí, tak se jmenovala. Herbí co voněla po bylinkách a starala se o lidi.
 
"Neodpočinu si, odpočinu se, až se vrátím." odpovídal.
Obilí - zrno života a energie zrození, vidle - železo a dřevo, jako zbraň a síla, lucerna - světlo na cestu zpět z temnoty, seno asi proto, že bylo živé i vyschlé zároveň.
 
"Francesko, smím tě pohladit?" dotázal se najády. Vypadala překvapeně, až odtažitě. Chtěl se s ní rozloučit. Bál se, že se nevrátí. Rozhodně se nechtěl vracet bez Nory.
Chtěl pohladit Francesku za to, že na něj byla hodná, jako na člověka, který někomu není jen cizí. Měl ji rád. Ty city na něho nyní padaly jeden za druhým.
Nakonec ho políbila na čelo a poradila mu: "Zapomeň na své jméno. Je tam něco zlého v tom, který tam je."
Byl z toho trochu zmatený, bylo vidět, že mu chce něco říci, ale jako by nemohla nebo lépe nesměla.
Emanuel si říkal, že tady něco smrdí. Začínal se cítit více jako figurka, ale v jaké hře nevěděl.
V pravdě ho to trochu vytrhlo z melancholie a pomohlo mu to se soustředit.
Postupně se zapojily instinkty. Instinkty, které patří někomu, kdo se pohybuje v boji.
Čas běžel a než z něho vyplavala poslední vlídná emoce se usmál na Francesku a začal.
 
Chvilku přemýšlel nad slovy. Nenapadalo ho moc a tak to zkusil od srdce. Z toho, co věřil, že již nemá.
"Na cestu tam a zase zpátky.
Zrno za život, jež symbolizují klásky.
Seno, jako starosti a vrásky.
Jdu pro ni, z netušené lásky."
 
Recitoval a opakoval.
"Jaké lásky! Co to říkáš? Ty jsi můj!" začala na něho volat ONA.
"Zapomeň na ní! Co k ní cítíš? Vždyť tě jen peskuje! Ona tě nechápe, tak jako já." pokračovala ONA.
"Zbytečně riskuješ pro někoho, kdo o tebe nestojí." Přemlouvala ho ONA.
 
Emanuel pokračoval a opakoval slova, která nevěděl proč, ale koncipoval takto.
Možná cítil vinu, možná chtěl ukázat jen své pravé já, možná jen cítil potřebu pomoci někoho na kom mu záleželo.
 
Ať to bylo, jak bylo, nepřestával recitovat a chtěl zpět na KŘIŽOVATKU.
Chtěl zpět, zpět za Norou. tou malou, co nechtěl, aby odešla.
 
Byl tam a záprdek taky. Vypadal vyděšeně. "Promiň, žblept, žblept."
Kníkal, Emanuel držel v ruce meč od Nory a hodlal se porozhlédnout kolem. Jestli tu je upír, tak ho dostane! Měl sebou panenku na provázku, která mu ukazovala cestu. Tak věřil, že se neztratí.
Procházel křižovatku tam a zpět. Jenže, ona není tak velká, aby se tu někdo někde schovával. Tady mu někdo kecal. Cítil nějakou past. Něco co nesedí.
 
"Co máš za lubem?" obořil se trochu na záprdka.
Bylo to divné. Pokud Nora měla tenké spojení duše a těla, tak nemohla být u OHNĚ, kde zní píseň.
Jestli to mu tak bylo, tak byla...
 
Otočil se a podíval se směrem, kam se mu nechtělo.
FAE
 
Nevěděl co tam je, nechtělo se mu tam. Záprdek tam předtím ukazoval. Ne, nechtěl tam a stejně tak tam prostě šel.
Byl otupělý, rozhněvaný, že si s ním všichni jen hrají. Tady jde o život a cítil se jako loutka všech. Všichni po něm něco chtěli.
On chtěl jen NORU! Záprdek byl podělaný, až za ušima nebo to hrál skvěle.
Emanuel se zkusil několikrát dostat do Fae, ale záprdek ho pokaždé zastavil a Emanuel si kontroloval cestu panenkou na provázku.
"Zaveď mě tam!"
Záprdek to po chvíli vyjednávání učinil.
Něco na Emanuela mluvil a vysvětloval, ale přišlo mu, že se jen vymlouvá. Má o Noru strach, ale o sebe větší. Bylo mu ho líto.
 
Emanuel byl tvrdohlavý. Proč? Protože ztratil tolik, že už ho přestalo bavit být vždy hodný nebo ustrašený. Naučil se dělat co dělat má, ač se bojí nebo je nerozhodný.
 
Vykročil vpřed. Záprdek ještě něco říkal, ale on šle pro ni. Nora tam někde je a potřebuje pomoci.
 
Byl opřed ním něco, co již zažil. Něco co viděl. Bylo to místo, kudy procházel s najádami. Částečně. Bylo to zvláštní. Povědomé i cizí zároveň.
 
Kde, kde je? Je tu?
 
Někdo tam přece jen čekal. Byl to bohatýr Ilja Muromec - zvaný Kostěj nesmrtelný. Čekal na něj s takovým klidem, že mu to bylo podezřelé.
Přišlo mu, že za vším jeho mysl teď něco vidí. Nebo to byl on sám, kdo měl v hlavě mlhu.
 
Vyslechl si Iljovo vyprávění a rozhodně se mu nezamlouval nápad jít za Velesem. Zase Veles. Furt dokola.
To mu prostě smrdí. Jestli Ilja prodal duši této mocné bytosti a furt ho tam tahá, tak na tom něco bude. Jak na tom co říká Ilja, tak něco na Emanuelově tušení. Tohle není jen černobílé.
Pamatoval na varování, že Fae jsou mocní a hrají vlastní hry. Začal být nedůvěřivý.
 
Nevěděli cestu a Věděl, že podle vyprávění si musí pamatovat výrazná místa, kam vstupuje, aby našel cestu zpět. V mysli si dělal poznámky. Věděl, že si bude pamatovat místa.
Kámen se dvěma houbama, nebo strom s jednou větví - kam nešel, ale viděl to místo. Louku plnou hub, šípkový keř, potok nebo místo, kde skončil u špičatého kamene.
Byl to obsidián, ve kterém viděl Noru. Viděl, ale neslyšel.
Zaplavila ho vlna úlevy. Našli jí. Našli! Je celá! Ten hřejivý pocit štěstí a radosti ho pomalu zaplavoval a on děkoval Osudu, že je.
Co ho překvapilo byla temná, nebo i krvavá rána na oblečení. Podíval se na Ilju a nevěnoval mu pěkný pohled.
Upoutal její pozornost a domlouvali se znakováním. Nic to platné nebylo.
Nora nakonec vzala meč, který zde Emanuel neměl v rukou, jelikož esenci této sféry měla v držení Nora.
 
Meč projel kamenem a ten se rozprskl ve stylu explodujícího pudinku.
Po kameni zbyla díra a v ní byla vidět Nora, ale nějak jinak. Bylo jí vidět nohy a no, raději zamrkal a nesoustředil se.
Poklekla a dívala se na něho. Neváhal a strčil do té obrácené reality ruku. Ten pocit, že ruka je jinde a jinak byl vážně prazvláštní a mrazivě cizí.
Uchopil jí a táhl dírou po kameni k sobě. Vytáhl chudáka slečnu Noru celou od slizu a hlíny. Živou a celou! Byl u ní!!!!
Pak přišla ta chladná odměřenost. Jako by byl její zlý soused. Copak neprošel sem pro ni? Copak ji tu nechal jako ti, kteří brečeli za dveřmi tohoto světa?
On, který měl strach a překonal ho jen pro ni? Tentokrát u neslyšel JÍ. Tentokrát se mu nikdo nesmál.
Taková ledová sprcha ho vrátila zpět. Vrátila se mu do hlavy prázdná a smutná logika.
Radost ustoupila do pozadí a mířila směrem ke spánku. Bohatýr se omlouval za způsob, jak Noru dostal do Fae, ale dělal to aby jí zachránil.
Emanuel nevěděl, jestli má být rád nebo naštvaný. Rozhodl se na to vykašlat. Musí dostat slečnu Noru pryč.
 
Co Emanuel věděl byly dvě věci.
1) Byl moc rád, že slečna Nora je naživu.
2) Byly tu hráči co hráli hru za hrou.
 
"Chlapče můj milý, posečkej chvíli.
Posečkej chvilku, najdi drobet klidu.
Když cestu uspěcháš, tak se velice polekáš.
Lekneš se toho, co není a co je.
Protože ses dostal do FAE!"
 
Tu básničku slyšel.
Tu básničku znal.
Té básně se, jako chlapec...
...polekal.