Vlny osudu - učební lekce

https://www.youtube.com/watch?v=Nlxm8A9Gc4E&list=RDGugwv1gilYg&index=8
 
Doufal, že bude klid.
Ne a ne, nebude líp.
Bohové, přináší div.
Tak jedou vpřed,
s vlnami čeká je střet.
Cesta vede jen vpřed.
 
Bouře přišla nečekaně a z chvilky odpočinku, po nekonečném úniku, je opět dech beroucí chvíle.
Proč? Proč? Proč?
 
Stín na přídi s žilnatými křídly.
 
Upír? Ve dne? Ne,...
Alice? Sakra, co tu dělá Alice?
 
Vzkaz od bohů. Bouře, jež má učit.
LEKCE!
 
Za co? Za pýchu? Za to, že zkoušíme být tím, co nás nikdo neučil být?
Za boj s upíry? Za kouzla, jež používáme?
 
Bouřící moře se vzedmulo a vlna za vlnou se objevily na obzoru. Tohle nejsou malé vlnky, ale velké stěny, které nás mohou potopit.
Veliká moc bohů, kterým jsme nevěnovali dostatek pozornosti se na nás valí za naši pýchu.
Lekce!
 
Kapitán dostal ráhnem. Jenže, co teď?
 
Dál už se vše vnímá jinak. Naslouchej Emanueli, naslouchej.
"Ty jim to věříš? Proč je posloucháš? Kdybys věděl co nevíš..." Ona se ozvala.
 
Co vědět mám a co nemám?
Pýcha? ... Možná
Hraní si na mága? ... Jistě
Nenaslouchání? ... Záleží
 
"Co vidíš Emanueli?" ptá se mě, jinou sestru nemáš, jen mě. Ona tě nechce.
 
Vidím svou malost. Oproti této moci jsem nicotný.
Ale s bohy jsem se nikdy nesrovnával. Mám být za to souzen? Ne tohle není soud. Tohle je lekce. Ukázka pro pochopení.
 
Je to dar? Možná, otázka je, co si z něho vezmu.
 
Pyšný? Ano, jsem občas pyšný, naučil jsem se tento nešvar. Žil jsem v pyšném světě a učil se v něm přežít.
Pomalu se učím pokoře, dnes je k tomu další šance. Jsem pyšný? Občas, ale pokora přichází s poznáním a tedy i s časem.
 
Hraji si na mága? Jistě! Protože bojuji s upíry. Sami mě k tomu bohové přeci chtěli stvořit. Chtěli mou krev. Jsem jejich experiment? Jsem člověk? Jistě, nepovedený experiment.
Jsem tím, čím mě stvořili. Teprve poslední dobou se učím věcem. Moji učitelé jsou často jiného smýšlení než já. Je třeba trestat žáka za to, že se učí?
Ne, tohle je lekce, ne trest. Ukázka a dobrá vůle bytostí, které by mě mohly vymazat z existence.
 
"To ovšem neznamená, že jsou dobří..."
Vrhli mě do světa a nikdo se mě na nic neptal. Co mohou čekat? Pochopení? Poslušnost? Neumím poslouchat, ale učím se to. Svou šanci dostávají. To, že si nerozumíme je jiné. Nikdo nás to neučil a tohle je úplně jiné.
Možná proto šli lidé za Ježíšem. Možná i tohle je jeden z důvodů. Byla to ta jednodušší cesta a strach je vehnal do náruče muže, který neučil lidi naslouchat.
 
Takže naslouchat... Nevím co chtějí, ale bouři naslouchat mohu. Tomu jsem vždy nějak rozuměl.
Nic, nedává to smyl, ale...
 
Ty vlny, ty vlny zní...
...zní v rytmech. Každá je jako zvuk nástroje.
 
Vlna za vlnou, struna za strunou.
Pěna za pěnou, nota za notou.
Blesky a hromy, hůlky a bubny.
Větrný poryv za poryvem, taneční krok za krokem.
 
Tohle byla nejen píseň, ale doslova představení, jako OPERA, ukázka, LEKCE!
Lekce, tohle vidím já v té lekci.
 
Vidím jak je bouře složená, vidím její kousky. Co přitom mám za pocity je jiná věc. Okouzlení, vzdor, strach, zmatek, nepochopení, radost ze života i smutek.
 
Co ovšem vidět dále? Ne, tady více neuvidím, není co by mělo vidět oko, ani duše. Tohle je o naladění se.
Hraji si se silami, které jsou mimo můj běžný svět.
Jistě, hraji pracuji. chce se to po mě? Nikdo se mě neptal, loví mě za to, odsuzují, ale bez chyb se nikdy nic nenaučím.
Je to jiné, jeto přirozené, jako vítr, oheň, jako píseň, kterou cítíme v sobě. Zpěv i noty nás přirozeně nutí tančit a smát se.
 
Kouzla Fae, jsou jako písně a tanec. Vše je přirozenější, než se zdá. Je to, jako využít vln a přijmout to co je. Neměnit to hrubou silou. Přijmout a vést se zpěvem.
 
Co mi dává magie? Učím se jí, učím se a snažím se chápat.
Potřeboval bych průvodce a učitele. Ne, nejde mi samostatně se učit. Má mysl je moc technicky spoutaná a rozumět tak abstraktně odlišné logice je těžké a zároveň tak přirozené.
 
Skočit do víru a nechat se nést je krásné a snadné. Udělal jsem dobře, když jsem naslouchal bouři.
 
Pak na konci zmizela Alice se slovy, že bohové nejsou zlí. Poblíž byly anglické útesy a Falmout. Vážně?
 
Bohové nejsou nutně zlí, ale jsou dosti nepochopení. Pravdou je, že jsou to bytosti z jiného světa a myslí jinak než já nebo běžní lidé.
Mají moc, mají i odpovědnost, jejich pohnutky jsou různé a jako i lidé, mohou chybovat. Mají jen jiné zvyky.
 
Takže, základní kontrast je v pochopení, jich i jejich světa, je úplně jiný, než ten náš denní svět, kde technika získává plno prostoru a stává se součástí. Logika věcí je jiná.
Ale najdu tento přepínač? Naučím se tančit a zpívat lépe?
Určitě, ale nepůjde to bez cvičení, občas i přešlapů. Musím naslouchat, jak sobě, tak jim.
 
Jsou to staré bytosti a jejich mysl je stvořená na dlouhý život a na věci jiné. Však je to o adaptaci. Jako ten starý rybář, který nás vezl. Je třeba číst v moři. Naslouchat mu.
Stejně, jako se naslouchá strojům a vibracím. Jen se naučit ten správný vzorec, ale v tomto případě, je ten vzorec sama příroda a HLAS MATKY.
 
Bouře mě nejvíce naučila naslouchat a možná i to, že musím dát šanci a naslouchat samotným bohům, kteří vše vidí jinak. Je těžké se nebát neznámého a otevírat se cizím věcem v tak nebezpečném prostředí.
Obzvláště, jako odložené dítě, ale tohle si sám musím vyjmout z hlavy, stejně, jako si vyjmu ze zubů párátkem zbytky jídla.
Nejsem bůh, nikdy jím nebudu a ani nechci. Chci bojovat s upíry a chci dát prostor hlasu a nechám se jím více vést.
Bouře mě naučila naslouchat, vidět, respektu, ale nejsem loutka. Možná to jsou bytosti starší a mocnější, ale mají stejné právo na život, jako já. Mají jen větší moc a odpovědnost.
Ne, nejsem nevděčný, jen si nerozumíme a to je to, co se musím naučit, když mě to nikdo nenaučil.
 
Ten, kdo mi dává ty nejhezčí lekce je Franceska. Svou trpělivostí, nespoutaností, přirozeností a tím že je.
Hlasem rozumu je mi má "sestra" proč jen tomu tolik věřím. Možná jen chci, ale je pro mě jako sestra.
Jsem pyšný? Ne, jsem nespoutaný. Nemám se proč stydět. Řeším a snažím se jednat. Někdy se jednat musí, ale ne stále. Je třeba hledat nová řešení a jinak naslouchat.
 
Naslouchat, mluvit a někdy i důvěřovat.
 
Falmout byl jiný a lidé v něm byli nakloněni odoji. Věří v Exkalibur, věří v návrat něčeho dalšího. Tohle jim ohu dát. Dát jim krále Artuše, o kterém se píše.
Vracíme se domů na Avalon, který bude obležen.
Avalon, kde bude možnsot se na chvilku soustředit a naslouchat. Pojďme si promluvit paní Jezera.
 
Budu naslouchat, ale vždy budu Emanuel Ernest. Ne, nejsem pyšný, ale hrdý. Abych jim zůstal, tak musím lépe naslouchat a tančit více v rytmu. To je to co bude třeba.