Odpovědi

https://www.youtube.com/watch?v=ZqzbrYL5cgY&ab_channel=PetrofPianos-official
 
Kroky do neznáma, ranní tma, mráz hladící tvář je jako pohlazení od jehliček.
Blanche se nevrátila, není na co čekat, je třeba jít.
Co tam asi najdeme? Kdo tam bude? Co tam bude?!!!
Pohladil nenápadně neviditelnou bouli v oblečení a ujistil se, že cítí revolver. Ostří v holi také dávalo jistotu. Staré známé věci, které jsou neocenitelní pomocníci.
 
Měl strach...
...ne z neznáma, ne o svůj život, ale o ty, kteří v jeho blízkosti umírají.
Měl strach...
...o ně, o ty, kteří ho provází.
Měl strach...
...že se dozví odpovědi, ve které doufá.
 
U mostku čekala sova a měla psaní. Nora pracovala opět dva krok dopředu.
OOOO, jak ta se podceňuje. Takový skvělý organizátor.
 
Zámeček, legendy o ztracených lidech, nevrlý stařík.
Něco co se tam děje, pokud to vyřeší, bude to jen dobře.
Hmm, bude třeba rozdmýchat vlastní oheň v těle. Celou cestu si lámal hlavu s tím, jaký udělá rituál.
 
Pomalu se blížili ke kopci a stále nic, bylo cítit napětí. Raději to vezmou pod horizontem a ne po cestě.
Nechtěl narazit na místní.
 
Nečekaně pocítil takové zvláštní mravenčení. Modravé světélko, jaká si hranice.
Ve tváři společnic četl očekávání stejně velké, jako v sobě samém.
Dobrá, je čas se rozpálit, jako kotel lokomotivy. Šel na to děsně technicky, chybí tomu jednoduchost, jako při dýchání.
Ladnost je to správné slovo.
Franceska dodávala všemu prostě o kus větší eleganci a to mu chybělo. Měl rád její ladnost a přirozenost.
 
"Za tři duse, trojí pramen.
Z plamene přijde síla, jako v duši naděje.
Živle a dare vlka, provázej nás silou."
 
Vnitřní kotel začínal mít jiskru, stačilo jen přiložit.
Krok skrze místo, kde bylo "venku" do místa "uvnitř".
Tak to tedy říkala jejich najáda a přítelkyně.
Modravé jiskření bariéry dalo jasně vědět, že jsou "uvnitř".
 
Jenže cítil i něco dalšího, cítil pohledy, které je nemohly ještě vidět.
Rituál přitáhl pozornost, jako zvonění zvonku.
 
Emanuel viděl stopy a ač byl jejich majitel bosí, rozhodně mu to nepřišlo překvapivé.
Nádech, výdech. Opravdu viděl rudé skvrnky.
 
Krev!
 
Někdo tu lovil nebo...
...něco.
 
V dálce byl altán a něco v něm.
Přišli blíže a Emanuel věděl, že to co uvidí ho nepotěší.
Nepotěšilo.
 
"Pak, že tu nebudou laně." hořký úsměv na tváři.
Viděl děs v očích Nory a zamrzelo ho, že to říkal.
 
Tohle znal, lidské stopy, stopy zubů na mase napovídali a nechtěl tomu věřit.
Děs a vzpomínky se vracely, ale ponechal si jen jedno.
 
Zkusí jít po okraji a dostat se co nejméně nápadně ke svému cíli. Byli blízko.
 
Spatřil ho stín, který se pohyboval poblíž. Dělal, jako, že nic.
Nechtěl dát na obdiv, jak se mu to nelíbí. Jistota, tyhle bytosti se odradit nedají, ale mohou ji znejistět.
Pokračovali, stín se bleskově blížil kdykoliv ho pustili z očí.
Pak spatřil druhého a začal cítit, jak jsou děvčata za ním nervózní.
 
Nu a nakonec... třetí!
 
Sakra! Automaticky tasil a vytáhl revolver a postavil se mezi nejbližší nebezpečí a dámy.
Franceska ho upozornila, že mu zde zbraně nepomohou.
Musí utíkat! Utíkat jako nikdy. Jinak je zabijí ghúlové!
 
Ty bestie znal, už se s ní potkal. Tehdy v Graddon Cross, pamatoval si, ten boj a pamatoval si co následovalo.
 
Utíkal, utíkal, o život a cítil, jak se v něm probouzí síla ohně, která se spalovala a hnala ho vpřed. Tak rychle nikdy neběže a už vůbec ne do kopce. Nohy s nazutými sněžnicemi, které jako by neexistovaly.
Jeden ghúl se řítil proti nim ze svahu a jakmile se přiblížil, vedl úder. Nevěděl, jak to bylo možné, ale stačil zareagovat a sehnout se.
Chrám byl každým krokem blíže, co tam, kam se postavit, a jak jim čelit? Ne, to nebylo třeba, tušil, že tam to nebude třeba a nikdo neroztrhá Noru s Franceskou na kusy.
Cítil, jak ho to do chrámu táhne a věděl, že tam to třeba nebude.
Od chvíle, kdy viděl tu blonďatou ženu na palubě věděl, že s ní musí mluvit stůj co stůj.
 
Jeden úder srdce...
 
Druhý úder srdce...
 
Třetí úder srdce...
 
Byl mezi kameny obklopujícími chrám. Prosmýkl se mezerou tak těsnou, že to stačilo akorát, aby propadl do vnitřního kruhu.
Tam se lapajíce po dechu otočil. Nora i Franceska byly zde a ty bestie stály okolo kruhu kamenů.
Stály a nepronikali. Tady je to místo, okolo kterého bestie krouží a touží po tom lahodném mase.
 
Nádech, výdech, nádech a výdech. Rozhlédl se, místo bylo strohé, obklopené dokola kameny, jako Stonehenge, ale jinak.
Uprostřed byl jeden centrální a na druhém konci vstup do tmavé místnosti. Možná byla malá, nezdálo se, že by to byl velký podzemní komplex. Přesto něco napovídalo o velikosti.
Vyrazil do té temnoty, skutečně ta místnost byla malá. Byl tam i stůl, který si vysloveně říkal o rituál.
Nora také vstoupila dovnitř, ale přímo z ní čišelo, jak ej ze všeho vyděšená, vystresovaná a celkově, že tu je na kraji své vůle.
Nevěděl, jak jí to vysvětlit, ale věděl, že tady bude to co chtěl vědět. Ta maska předaná na Black Princi, maska na hrobě jeho otce.
Pro někoho možná laciné odpovědi a snadné stopy. Možná skutečně více chci, než je pravda, ale instinkt napovídal, že to tak je.
 
Otočil se, Franceska stála venku a nešla dovnitř. Za to tam byl někdo jiný.
Blonďatá žena, kterou poprvé viděl na palubě Black Prince po bitvě. Ta, která jim dala masku.
 
https://www.youtube.com/watch?v=DjkCF1lPypY
 
Provedla je do Fae, na místo, kde byla Blanche!
Byla zraněná! To jen kvůli němu! Jen já to způsobil. Měl strašný strach, že se najádě něco stalo.
Vysvětlení bylo zvláštní, ta bariéra, kterou prošli na ni zapůsobila a nečekaně pro Blanche ji vrátila do lidské podoby za letu.
Tolik věcí! Tolik věcí se Emanuel dozvídal a honilo se mu hlavou. Technologie Atlantidy?!? Bariéra! Tolik věcí! Tolik Věcí!
 
A to nejdůležitější, Alevana - rusalka s blonďatými vlasy, byla jeho matka!
Hlava se mu z toho zatočila. Měl obrovskou touhu skočit a objímat jí. Křičet "maminko", rozplakat se a uchýlit se do bezpečí její náruče.
V hlavě zněl jeho vlastní hlas: "Maminko, kde jsi byla? Chyběla si mi. Maminko, těšil jsem se na tebe."
Držel to v sobě. Emanuel věděl, že musí počkat, až se dozví více. Chtěl počkat. Sama říkala, že je pro něj vlastně cizí.
Informace mu létaly jedna skrze druhou a ten vír si musí sednout.
 
Pak přišla rána. Na jeho otázku i další: "Proč, až nyní?" se dozvěděl, že je vlastně jen experiment.
"Jsem pokus a nevydařený." Všechna radost se mísila s hořkostí ostnu.
Jako by spadl z houpačky a opět se mu chtělo plakat, ale z úplně jiného důvodu.
 
Ne, nebylo toho dost. Nebyl to ani konec. Co ovšem bylo potěšující a dávalo mu radost nezměrnou byl jeden fakt.
 
MĚL SESTRU - živou sestru. Nora byla taktéž dcerou Alevany.
Nora byla sestra, kterou už neměl. Hořkosladké vysvětlení. Blízkost i odtažitost Nory se tak přirozeně dala vysvětlit a stereotypovat.
 
Byl tam stůl s jídlem, dal si doušek vína a něco zakousl, měl hlad a chtěl předstírat nějakou činnost.
Nora bylo dítě ze vztahu, který Alevanu naplňoval, ale zažila útrapu s požárem, kdy ji její vlastí strýc chtěl zabít rodiče a díky pohnutce svědomí ji nenechal uhořet.
 
Mnoho informací, vířící myšlenky, pocity štěstí, smutku, naštvanosti, odevzdanosti, i rozjařenosti.
Každým kousnutím, pohybem se nutil Emanuel rozmrznout z činnosti.
 
Nebyl si jistý co pro Alevanu znamenal, na to chce svou odpověď. Možná je to jen emoční, ale věděl, že chce znát odpověď na otázku.
"Chceš, abych byl tvůj syn?" přišlo mu to absolutně zbytečné, iracionální, hloupé.
To vše pramenilo jen z těch let, díky musel být sám, byl odkopáván, vláčen samotou života. Byl vyschlý na troud a jeho srdce toužilo po emocích, které zažívají děti i ti co se vrátí z cest.
touha po naplnění rodiny se probouzela.
 
SESTRA! Nora je má sestra. Ta myšlenka ho naplnila ještě větší touhou po rodině. Po sourozenci. Po někom se kterým se celou dobu hašteří, nabízejí si pomoc, nesnáší se a mají rádi zároveň.
Nora je ta, která si zažila jistě spoustu věcí. Nora je ta, která si dávno zasloužila, že o ni stojí.
Sestřička, jeho mladší sestřička, kterou by chtěl chránit. Nebude to chtít. Věděl, že na něj bude naštvaná, protože tomu uvěřil.
Ta myšlenka pronikla přirozeně jeho hlavou i srdcem a spojila se s ní.
Emanuel měl sestru.
 
Svět je zvláštní místo, kde si správné věci a pořádky nenajdou svůj prostor vždy.
 
Slyšel vyprávět o Lesapánovi, bohu který se "stará" o rusalky. Alevana byla 19. z 20.
Osmnáct jich zemřelo, aby se Ježíš Kristus neuvolnil z kříže na kterém je přibit ve Fae zlatými hřeby a svázán stříbrnými řetězy. Blíží se čas, kdy bude třeba zaplatit další krví rusalky. 18 let! Než bude třeba obětovat rusalku, aby Ježíš Kristus zůstal přikován a jeho matka zemře. Ať to bylo, jak chtělo, tohle Emanuel dopustit nechtěl.
Bitvu s ním přežil Lesapán a Veles. Veles prý sleduje vlastní cíle a máme si na něj dát pozor. To je něco co Emmanuel tušil a vycítil.
Magie života a smrti. Velesova dominanta.
Merlin, který zjistil, co udělal z Ježíše Krista upíra. Stejně, jako jeho prvních dvanáct učedníků. To je něco, co je důležité. Merlin ví!
 
Takže tak to je. Je toho hodně. Moc, moc, moc a zase moc.
Tohle je třeba zpracovat. Tohle jsou informace, které potřeboval.
Tohle je to, co je třeba vyřešit.
 
Stejně, jako spoustu dalších věcí. Tohle je prostě mimo jeho síly. Síly odloženého nepovedeného pokusu.
Najednou si připadal tak malý. Nicotný a ztracený.
 
Ne! Ztracený ne. Je čas odkrývat karty. Je třeba potkat se s Paní jezera, Merlinem, Velesem a možná i Mokoš.
On sám nic nezmění, ale dostat tyto mocné bytosti k jednomu stolu. Třeba i spojenectví by mohlo opět vést někam dále.
Fae se srazil os naším světem a rozbil ose. Po světě se nalézá spousta střípků světa Fae.
 
Dobrá tedy. Je tu více rovin, než chtěl a dostal první várku informací a s nimi se musí smířit a probrat je.
Existence více bohů. Tohle si musí zopakovat. Má v tom guláš.
Toužil se probudit v posteli a otevřít oči ze snu, kde tohle bude jen vzpomínka a rozplyne se.
Není a nebude a je třeba, jako celý jeho život, aby se s tím srovnal a popral. Jako vždy, jen na to třeba nebude sám.
 
Nebyl dítě lásky, ale odložený pokus. Má nevlastní a živou sestru. Má přátele. Osud ve svých rukou, ale to vlastně také není pravda. Jeho osud formují bytosti vyšší a mocnější, než je on sám.
Co je tedy hlas matky? Kdo je matka? To vše chce ještě rozpoznat.
 
Přišel si pro odpovědi a ty mu dávají nové otázky.
"Sestřička, moje sestřička." na tváři se mu ukázal úsměv. Bude muset ještě za jednou sestřičkou zpět do Manchesteru.