27.1.2025 - Za tajemstvím druidů - Report

Francesca seděla uprostřed místnosti před skříní. Za ní Nora klidně spala hlubokým spánkem, který na ní najáda seslala. Vlastně ani nevěděla, kde se její nová moc bere. Všechno to začalo, když zakouzlila kouzlo ze svitku, který přinesla Elanor. Najednou se přestala cítit jako najáda. Spíš přestala mít potřebu být najáda. Svitek jí vzal část sama sebe. Ale zároveň tu část nahradil něčím novým, tajemným a neprozkoumaným. Měla před sebou novou cestu. Nevěděla kam ta cesta povede, ale když po ní vyrazila, najednou věděla, že musí udělat některé věci. Třeba tenhle pokoj.

Netušila, proč je důležité, aby ten pokoj takhle změnila. Věděla jen, že to musí udělat. Svitek volal. Naváděl ji, jak probudit staré dřevo znovu k životu. Ukazoval jí, jak připomenout dřevu jeho starou slávu. Ukazoval jí, jak a kde brát energii, ale ne takovou energii se kterou byla zvyklá pracovat. Najednou to nebyla energie plynoucí ze chtíče, a silných emocích. Bylo to něco mnohem staršího. Jakoby k ní šeptala voda nesoucí vzpomínky. Dokázala do pokoje nanosit a ukrýt poměrně dost vody. Věděla, že kdyby Nora zjistila, že se jí podařilo do pokoje nastěhovat skoro celou vanu vody, hodně by se zlobila. Čím víc vody bylo v pokoji, tím silněji slyšela její hlas. Něco jí šeptal. Nedokázala určit co a víc vody už přinést nemohla, protože to by začala téct i po podlaze. Zatím to byl jen malý vodopádek v nočním stolku. Byla trochu zklamaná, ale netroufla si jít někam ven zkoumat řeku. Město se jí nelíbilo. Bylo špinavé, zaprášené, udušené.

Vlastně, když o tom přemýšlela. Celý ten rozhovor s Norou byl divný. Vůbec netušila, že v sobě má taková slova. Najednou si nebyla jistá, jestli to mluvila ona, nebo jen nechala plynout slova toho šepotu. Připadalo jí, že mluvila strašně moc moudře. Nepoznávala se v tom. Mátlo jí to, ale zároveň z toho měla radost. Měla z toho pocit, že konečně na ní Nora přestala koukat jako na pouhý sexuální objekt pro muže. Vlastně se cítila skoro provinile, když na chviličku, na tu malou chviličku, když Noru objímala, problesklo její najádí já. Věděla, že Blanche nikdy nebude pochybovat o tom, co je být najádou. Přemýšlela o tom, proč zaváhala. Co bylo tím impulzem, aby o sobě jako o najádě začala pochybovat. Co byla příčina toho, že začala pochybovat o tom, jestli najády vůbec jsou něčím víc? Zatím nevěděla. Ale jak o tom přemýšlela tak to obětí, jí bylo vlastně mnohem příjemnější, než kdyby použila magii najád. Vzala si Nořinu energii a dala jí část své, uklidňující, hřejivé síly a snad konečně odpočinek, který si zasloužila. Byla to nová moc, hlubší, vyspělejší. V srdci dobrá. Měla radost, že to udělala.

Vrátila se v myšlenkách zpět ke svitku. Musela udělat ještě jednu věc. Měla na to poslední noc a muselo se to udělat. Svitek to vyžadoval. Celá její přítomnost tady směřovala k tomuhle bodu. Celou dobu jí svitek říkal, co má dělat. Učil jí pracovat s živou silou přírody. Nebo možná spíš se silou vody. Se silou, kterou celou dobu jako najáda měla vedle sebe, ale nikdy ji nedokázala využít. Nikdy si jí nevšimla. Nenapadlo jí si ji všimnout. A teď tu byla, tichá, mocná a těžko ovladatelná. Jakmile jednou někde voda začne téct, je těžké ji zadržet. V představách viděla strom na Avalonu, na kterém sedávala jako sova. Cítila jeho kořeny. Ne, cítila vodu, která proudila jeho kořeny. Voda protékala mnoha místy. Její konečky sahaly daleko. Svitek už teď mluvil jasně.

Stoupla si a shodila ze sebe šaty. Vzala modrou hlinku a obnovila několik smazaných čar. Byla si jistá, že teď používá nějakou zástupnou techniku, ale nevěděla proč. Netušila, jak se to má udělat správně, jen věděla, že musí propojit přerušené linie, aby mohla voda proudit. Když byla hotová, otevřela noční stolek a nechala vodu z vodopádu vytéct na podlahu. Voda vytvořila malé jezírko. Stoupla si bosýma nohama doprostřed. Začala zpívat.

Voda z jezírka začala zářit, obtočila se jí okolo nohou a začala stoupat po nakreslených liniích modré hlinky. Cítila tu chladivou a přitom extaktickou sílu, která jí obklopovala. Síla jí pomalu obeplouvala, ovíjela do vodní sítě a prostupovala skrze ni. Byla to pořád magie najád, cítila rozkoš, jak voda tekla přes linie. Ale bylo v tom něco víc, nebyla to pouhá hrubá síla emocí. Byla to síla lásky prostupující skrz věky, klidná a silná jako proud řeky. Chtěla se v té řece utopit. Vstoupit do ní, nechat se unášet, rozplynout se v řece rozkoše. Měla co dělat, aby se dokázala soustředit. Aby se tomu pocitu neoddala. Hluboce dýchala. Teď bylo potřeba všechnu tuhle energii napumpovat do té dubové skříně. Udělala několik roztřesených kroků a dotkla se starého dřeva, které se teprve nedávno probudilo. A teď muselo růst. Muselo růst hodně daleko a hluboko. Ze dveří vyrostl zelený šlahounek. Obtočil jí nejdříve ruku, pak boky. Jemně ji obejmul. Nechala vyrůst další, který ji obtočil druhou ruku, boky, dolů k nohám. Začala se soustředit na staré vzpomínky ve dřevě. Bylo to těžké, skříň byla přes 50 let stará. Dřevo si už skoro nepamatovalo, jak rostlo. Jak bylo kdysi silné a zdravé. Na půdu mezi kořeny. Na vodu, která jím tekla. Nechala vodní sílu vstoupit do dřeva. Vodní pramínky se plazily po skříni. Hladily ji, obepínaly. Hledaly vzpomínku na vodu. Na život. A našly. Dřevo skříně si vzpomnělo na dobu jara, kdy rostlo. Kdy se jeho kořeny probouzely, aby nasály vodu z půdy. Francesca nechala plynout vodu z jezírka do skříně. Dřevo se probouzelo. Objevily se nové výhonky, které rostly. Objevily se kořeny, které se zaryly do podlahy, do stěn a začaly se drát skrz spáry zdiva dolů. K vodě. Tam, kde strom hledal svůj zdroj života. Vyrůstaly nové a nové větve. Ty starší sílily, rozvíjely se listy a kořeny pronikly starým podložím města až do neporušené půdy. Tam se začaly rozrůstat do široka. Hledaly. Směrovala je ke své vizi Avalonského stromu. A pak najednou našly. Pramínek vody, který hledala. Kořeny se po něm vydaly, až najednou. Exploze opojného pocitu jí málem podlomila kolena. Kořínky se setkaly a spojily. Cítila to jako rozkoš spojení. Pomalu se vymotala z už teď silných větví dubu - skříně. Všechna voda vodopádku nočního stolku byla pryč. Před ní stál mohutný dub, který už ani moc nepřipomínal skříň, i když v něm pořád byla dutina do které se daly pověsit šaty. Nebo do ní vstoupit. Vyčerpaně, ale blaženě se posadila před strom a poslouchala jeho šumění listů i když v místnosti nefoukal vítr. Odpočívala tak až do rána.