25.11.2024 - Nádraží v Marchi Report

Plukovník Lewis se probíral hlášeními z operace. Vypadalo to, že se po nich úplně slehla zem. Nevěřil tomu, že dokázali proklouznout. Všechna hlášení byla v podstatě stejná. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. A přesto jeho rojnice nic nenašla. Ale on věděl, že mu něco uniklo. Někde proklouznout museli. Vzal do ruky další hlášení. Už ho měl jednou v ruce, ale potřeboval si ho přečíst ještě jednou. Bylo v něm hlášení z Marche o tom, že se dva vojáci opili a opustili svoji pozici. V opilosti odpálili zelenou světlici. Nedokázal si úplně představit co se tam stalo. Ale tušil, že za touhle na první pohled nevinnou historkou a kázeňským postihem bylo daleko víc. Nedokázal si úplně složit celý obrázek. Výpoveď těch dvou byla taková nejistá. Tušil, že zamlčují nějakou část informací, ale nedostali to z nich. Nechtěl je poslat před vojenský soud, a doufal, že to nikdo dál nebude řešit.

Jenže jeho přání se nemělo vyplnit. Dveře se otevřely a dovnitř vstupil mladý důstojník, plukovník. Plukovník přistoupil ke stolu a zasalutoval služebně staršímu. "Plukovník Robert Young, Northamptonská střelecká infanterie," představil se. Lewis odpověděl zasalutováním: "Pohov, co vás přivádí, plukovníku?"

Young přelétl pohledem přes papíry. "Přesně tohle, pane. Tady máte mé pověření. Tenhle případ přebírám já," položil před Lewise dopis s pečetí Tajné služby. Lewis se podíval. Odložil papír s hlášením." Nuže dobrá, je to vaše. Jen nevím, jestli je to za odměnu nebo za trest. Honit dva lupiče po zamrzlé Anglii," odpověděl a posunul papíry s hlášeními před Younga. Young si je shrábnul ze stolu a namátkou si přečetl vrchní hlášení, které Lewis před chvilkou odložil. Na tváři se mu objevil úsměv. "Možná za trest, ale odměna za to bude velká. Měl bych na vás žádost. Tyhle dva vojíni. Mají si odpykat kázeňský trest. Převelte je za odměnu do mého pluku. Já jim dám pořádný drill," řekl s úsměvem Young. Pak zasalutoval a odešel. Ve dveřích ještě na Lewise zamával hlášením: "Tudy vám, plukovníku, proklouzli," a s tím zabouchl dveře.

Lewis pozvedl obočí. Jak někdo může mít radost z toho, že se bude v tomhle mrazu venku honit za dvěma odpadlíkama? Ale když ho to baví. Pozvedl obálku od Tajných. Rozdělal ji a rychle prolétl obsah. Jen potvrzoval Youngova slova. Pokrčil rameny.

Jeli drožkou celou noc a celý den. Minuli Ely, projeli Marchem. Mary se přitížilo. Herbí dělala co mohla, ale rána se kodrcáním drožky znovu otevřela a Mary krvácela. Nakonec museli uprostřed ničeho někde ve tmě za Marchem zastavit. George šel hledat věci na oheň a Herbí se snažila zatavit krvácení.

Když se vrátil. Herbí vypadala pobledle. Mary sténala. Stále krvácela a nešlo to z nějakého důvodu zastavit. Mary byla zrovna při vědomí. Viděl její prosící oči. Strach ze smrti. Mary zakašlala a z ůst jí vyhrkl pramínek krve. Herbí se snažila tlačit obvaz na její ránu. Ale George viděl, že Herbí má v očích beznaděj. "Stiskni jí tu ránu pořádně!" George přiskočil a klekl na kolena. Opřel se dlaněmi do zkrvaveného obvazu. Mary zalapala po dechu, a akorát vykašlala další krev. George se na ni zadíval: "Budeš v pořádku. Dívej se na mě. Budeš v pořádku, slyšíš!" ale jeho hlas se na konci věty lámal. Věděl, že nebude. Viděl umírat na bojišti muže, některé kamarády. Ale co ho bolelo bylo, když na bojišti umíraly ženy. To prostě nebyl pěkný pohled. Tohle děvče před sebou mohlo mít ještě celý život. Mohlo mít rodinu. Místo toho ležela ve tmě, sněhu a mrazu a zalykala se vlastní krví.

Ve chvílích největšího zoufalství se lidská mysl obrací k bohům. 1800 let se upíři snažili tohle vymýtit. Ale když víte, že bohové existují, je to jiné. Nočním větrem se nesla tichá prosba: "Velesi prosím, nenech ji umřít..."

Z noci se vyloupla drobná postava ženy s dlouhými vlajícími blond vlasy v otrhaném zimním oblečení s holí v ruce. Alice poklekla před Mary. Gestem odehnala George. Sundala zkrvaný obvaz a koukla na ránu. Byla čistá, někdo už používal bylinky a to poměrně zkušeně. Přehodila si brašnu před sebe a otevřela ji. Vyndala čistý obvaz: "Přitiskni to na ránu, než najdu potřebné věci." George fascinovaně zíral a jeho ruce spíš automaticky vzaly obvaz a přitiskly ho na ránu. Alice vyndala ještě další obvazy a malou krabičku. Z ní vyndala jehlu a začala navlékat nit. Když ji měla navlečenou, zapíchla si ji do kabátu. Otevřela lahvičku a polila si ruce a následně i tu jehlu. Odendala Georgovy ruce a začala ránu zašívat. "Drž jí, ať se nezmítá," řekla tichým, ale důrazným hlasem, když se Mary začala pod jehlou cukat bolestí. George ji chytil ruce a přiklekl ramena tak, že její hlavu měl mezy svými koleny.

Alice pomalu zašívala ránu: "Takhle bohové nefungují. A jsi najivní blbec, když to zkoušíš. Veles nebude zachraňovat životy. Ne dokud mu za to něco nenabídneš na oplátku." Zatáhla poslední steh. Zauzlovala nit. Otřela si ruce do sněhu a vyndala další lahvičky. Z jedné nakapala 5 kapek do úst Mary a druhou podala Herbí: "Tímhle každých 12 hodin vyčisti ránu a převažte to co nejčistšími obvazy, nebo čímkoliv co budete mít po ruce." S tím si sebrala hůl a zvedla se. "Dej si pozor ke komu se obracíš a co žádáš. Mohl bys nabídnout cenu, která je příliš velká, abys ji dokázal zaplatit." Otočila se a zmizela ve vánici stejně jako se před tím objevila.

George se podíval na Herbí. Ta mu pohled oplatila a oba současně: "Co se to teď jako stalo?" Mary byla obvázaná, její rána už nekrvácela. Spala klidným hlubokým spánkem

"Děkuji, velebná Mokoš, že zachráníš tuhle duši ...