Svatá jablečnická válka

Svatá jablečnická válka byla největší občanskou válkou Teruelského císařství ve zlaté době. Jednalo se o nábožensko-politický konflikt, který byl vyvolaný církevními reformami Daniela II.. Na odpor císařské moci se postavil kazatel a arcibiskup Končin Siegmar z Ja'akova v čele povstaleckých vojsk jablečníckých rytířů a sedláckých vzbouřenců. V době svaté války se opět probudil dávný étos hebronského království a proti-teruelské nálady.

Průběh války

Danielovy reformy a sedlácké nepokoje

Před propuknutím svaté války se Teruelské císařství nacházelo v nesnadné situaci – kvůli vlně such došlo k početným hladomorům a navazujícícm morovým ranám, kvůli kterým se začala rychle vyprazdňovat císařská pokladna. Císař Hildebrand von Teruel IV. byl tedy nucen jednat – jeho odpověď na stávající krizi ovšem rozdělila císařství ještě více. Spolu se svými císařskými úředníky připravil Hildebrand IV. sérii daňových reforem, ze kterých se ukázalo jako nejdůležitejší nové zdanění zemědělské půdy. To rozlítilo teruelské sedláky a rolníky. Situaci nepřidal ani fakt, že z daní byla vyjmuta církevní půda – zlí jazykové tvrdí, že za touto vyjímkou stál silný a dobrý vztah mezi někdejší císařskou rodinou a kardinálem Filibert Viewegem, který si díky anexím na vládnoucí rodinu zajistil výsadní postavení v konkláve kardinálů i celé církvi. Dochází tak k řadě rolnických nepokojů, především v zemědělských oblastech císařství, jako je porhédský Weidenland, sever Končin, či jih Jortlandu. V této době se také dostává do povědomí církevních hodnostářů i běžných obyvatel říše jméno arcibiskupa Siegfrieda, který v arcivévodství Končiny začal kázat a ostře vystupovat proti zneužívání moci a bohatství duchovenstva.

Siegfriedova kázání a nalezení Ja'akovských listin

Arcibiskup Siegmar z Ja'akova využívá rolnických nepokojů a rostoucího odporu k církvi k posílení své vlastní pozice mezi běžnými obyvateli císařství i v řadách církevních hodnostářů. Z města Ja'akova se vydává na dlouhou pouť po císařství, během které pořádá řadu kázání, především pak v regionech s nespokojeným rolnictvem. Ve svých kázáních Siegmar káže především proti zneužívání moci a bohatství církve. Kritizoval kněze, kteří se – z jeho pohledu – více starali o církevní majetek než o spásu duší. Zdůrazňoval, že skutečnou autoritou je Svatá Stvořitelka a písmo Liber Orbis, nikoli konkláve kardinálů. Otevřeně však ještě nezpochybnil božský mandát císařské rodiny pocházející z pokrevní linie s archem Teruel.   Arcibiskup Siegmar svou pouť rovněž využívá k tomu, aby potají kolem své osoby shromažďoval družinu oddaných – ty verboval především z řad nespokojeného rolnictva, ale i z řad duchovenstva, či nižší šlechty. Tito následovníci následně dají vzniknout Siegmarem obnoveného řádu Jablečníků.   Po několika měsících rostoucího napětí uvnitř říše nechává svolat císař Hildebrand IV. konkláve kardinálů do císařského města Teruel. Konkláve se s císařem sešlo v Chrámu svatého Teruela, kde mělo rokovat nad tím, jak vyřešit nastalou církevní i politickou krizi. Konkláve měl však bez ohlášení či varování přerušit sám Arcibiskup Siegmar se svou družinou, která čítala už přes dvě stě rytířů. Před pobouřenou konkláve přinesl arcibiskup tzv. Ja'akovské listiny, nejsarší spis svaté knihy Liber Orbis, které měly vyvracet nárok rodiny von Teruelů na císařský trůn a měly zpochybnit samotnou existenci Archa Teruel.

Řež na Sonnenfeldských polích a vyhlášení války

I přes naléhání kardinála Filiberta Viewega nechal císař Hildebrand IV. arcibiskupa Siegmar se svou družinou v míru opustit město Teruel. Císař Hildebrand chtěl údajně konflikt vyřešit mírovou a diplomatickou cestou a zároveň měl obavy z toho, že by se kvůli zajetí či zabití arcibiskup Siegmar stal v očích bouřících se rolníků mučedníkem.   Slovo o Ja'akovských listinách se rychle rozšiřuje po celém Porhédí a postupně i po zbytku Císařství. Skupina rolníků inspirovaných arcibiskupem Siegmarem v porhédském Weidenlandu se otevřeně staví na odpor proti moci císaře a z několika osad vyhání členy Teruelské císařské armády. Když se o tom dozvídá Siegmar a jeho družina, přidává se k povstaleckým rolníkům.   Jen několik dní nato dorazily ke městu Sonnenfeld jednotky Teruelské císařské armády pod vedením generála arcivévody Maussarta de Lagosa. Povstalecké vojsko čítalo několik tisíc sedláků a pár stovek členů Siegmarovi jablečnické družiny, kteří byli vybaveni převážně improvizovanými zbraněmi vyrobenými ze zemědelských nástrojů. Proti nim byl vyslán císařský kontingent generála Maussarta de Lagosy, tvořený těžkooděnci a jízdními oddíly.   Boj na Sonnenfeldských polích trval celý den i celou noc. Když ráno vyšlo slunce, pole byla nasáklá krví a poseté nespočtem padlých. I přes to, že císařská armáda zvítězila, ztráty na obou stranách byly značné. Z patnácti set mužů, které Maussart přivedl, jich polovina padla nebo byla raněna. A přestože Jablečníci a rolničtí povsalci utrpěli drtivé ztráty, povstání nebylo zlomeno – naopak. Mnozí přeživší se rozptýlili do okolních vsí a krajů, kde šířili svědectví o krutosti císařské armády – to se stalo pomyslným spouštěčem následujících událostí, kdy se řada dalších rolnických skupin otevřeně vzbouřila a posavila na odpor císaři Hildebrandovi IV..   Výsledek střetu na Sonnenfeldských polí nevedl k ukončení nepokojů, nýbrž k jejich eskalaci. Arcibiskup Siegmar uprchá do města Ja'akov, označuje padlé povstalce za mučedníky a jejich smrt využívá k propagaci teze o „svaté válce proti zkaženému Teruelu". Nabrané momentum využívá k tomu, aby na svou stranu dostal většinu šlechty Končin, s jejichž pomocí uvězňuje někdejšího arcivévodu a vyhlašuje tzv. Svatou zemi, nástupnický stát Hebronského království. Sám se pak jmenuje do role kvaridána, ochránce výry, a tím i hlavou nově vzniklého státu. Siegmar v ten samý den vyhlašuje otevřenou válku císařství a vyzívá šlechtu i prosté obyvatelstvo k odporu proti císařské moci.

První měsíce války

V dalších měsících se vzpoury rozšířily do dalších oblastí císařství. V severních Končinách se k povstalcům připojili drobní šlechtici, zatímco v jižním Jortlandu došlo k útokům na kláštery loajální kardinálu Filibertu Viewegovi. Císař Hildebrand IV. reagoval vyhlášením interdiktu, který měl zaručit exkomunikaci všech přívrženců Jablečníků. Účinnost tohoto opatření byla omezená, neboť autorita církevní hierarchie byla podkopávána Siegmarem šířenou interpretací Ja’akovských listin. Řada církevních hodnostářů se přidala na arcibiskupovu stranu a fungování církve tak bylo do velké míry paralyzováno. Rolnictvo a nižší vrstvy společnosti přestávaly považovat hrozbu zatracení za závaznou a namísto toho přijímaly myšlenku spásy prostřednictvím účasti na povstání.   Siegmarovi se daří na svou strnu postupně dostat většinu šlechtických rodů arcivévodství Končiny a nemalou část Jortlandské šlechty a šlechtických rodin z jižního Porhédí. Siegmar díky tomu v Ja'akově během poměrně krátké doby shromažďuje obrovskou armádu tvořenou jednak Jablečníky, jednak prostým obyvatelstvem a rolníky a jednak menšími pluky spřízněné nižší šlechty. Tato „svatá armáda" se sjednotil pod vedením arcibiskup Siegmara a pod zeleným praporem se zlatým jablkem starého Hebronu.

V mezičasí dochází především k menším střetům mezi povstalcekými sedláky a jednotkami teruelské císařské armády. Po většině císařství dochází k vypalování a rabování klášterů i ostatních náboženských budov rozlícenými sedláky zfanatizovými Siegmarovo proti-církevní rétorikou.

Bitva u Brodů svaté Rolany

Bitva u Brodů svaté Rolany byla zřejmě nejdůležitější bitvou svaté války a zároveň bitvou, kdy arcibiskup Siegmar úkázal celému lidskému světu své strategické dovednosti. Bitva se odehrála na hranicích mezi Jortlandem a vévodstvím Auenmark. Císařské vojsko vedené arcivévodou Maussartem de Lagosa postupovalo na povstalecké pozice v Jortlandu. V noci před bitvou nechal své muže odklonit část toku řeky pomocí provizorních hrází, takže brody se proměnily v hluboké bahno. Do vody pak povstalci zatloukli ostré kůly a železné hroty, které zůstaly skryté pod hladinou. Na březích postavil Siegmar lučištníky a prakovníky, zatímco hlavní síly rolníků a městských milic ukryl mezi rákosiny a mělčiny.

Když císařská jízda vyrazila vpřed, těžce vyzbrojení rytíři se začali bořit v bahně a koně klopýtali přes nastražené kůly a pasti. V okamžiku, kdy byla první vlna zadržena uprostřed brodu, spustili povstalci palbu z luků a praků a ze skrýší vyrazily houfy sedláků s cepy a háky. Tahali rytíře z koní a doráželi je v mělké vodě. V tento moment měl sám arcibiskup Siegmar pozvednout své válečné kladivo a s chvalozpěvem na rtech vyrazit vstříc zbylým těžkooděncům teruelské armády. Následovat ho měli jeho rozohnění spolubojovníci, kteří měli jen za pomocí své bojové písně a plamene v očích rozehnat bez boje zbylé teruelské muže.

Sedmý rok války byla Siegmarova pozice téměř neotřesitelná. Dostal pod kontrolu téměř celé Končiny, kolem kterých vytvořil strategické nárazníkové pásmo díky jeho spojencům mezi šlechtou Porhédí a Jortlandu. Z Končin vyrážel jen tzv. spanilé jízdy do Porhédí, kdy on i jeho družina plenila a vypalovala kláštery i ostatní církevní budovy. Mezi teruelskou šlechtou i duchovenstvem od císařovi porážky u Brodů svaté Rolany rostla nespokojenost a kritika vůči neschopnosti císaře Hildebrand IV. povstání potlačit a navrátit povstalecké regiony zpět pod nadvládu koruny. Ve šlechtických kruzích se začaly šířit zvěsti o tom, že císař chce se svým sokem uzavřít mír a vyměnou za ukončení války přiznat samostatnost velké části Končin a legitimizovat tak tvz. Svaté země.

O tom, zda se jednalo o zvěsti založené na pravdě se již historie nepřesvědčila – arcibiskupa Siegmara měla totiž na jedné z jeho spanilých jízd rozbolet zkažený zub, který měl vytrhnout v táboře jeho podkoní. Dle všeho se však acibiskupovi do rány měla dostat infekce, na kterou také po několika týdnech v horečkách neslavně umírá na svém lůžku ve vojenském táboře. Řada lidí dodnes spekuluje, zda Siegmarova smrt byla skutečně dílem nešťastné náhody, nebo zda se nemohlo jednat o úkladnou vraždu stran císaře Hildebranda, některého z teruelských šlechticů, či jiného aribiskupova soka. Teruel však tyto spekulace později rázně vyvrátil.

Po Siegmarově smrti nastal mezi povstaleckými vojsky chaos a následny boj a moc. Během několika krátkých týdnů se povstalci štěpí na dvě křídla – radikální a umírněné. Radikální křídlo – chudina, sedláci, nábožensky fanatičtí Jablečníci – chce pokračovat v boji až do úplného vítězství, ale chybí jim vůdce v podobě arcibiskup Siegmara. Rychle se tak štěpí na menší houfy, které jsou ale poměrně rychle rozprášeny organizovanější a schopnější teruelskou armádou – vzniká z nich tak velký počet menších loupeživých band, které další roky škodí v císařství, ale nepředsavují pro něj nikterak velké nebezpečí. Umírněné křídlo je ochotné jednat s císařem, protože chtějí zachovat své zisky a postavení. Po smrti Siegmara se stávají hlavními vyjednavači s císařem Hildebrandem von Teruelem IV. a po několika měsících diplomatických jednání s ním bez dalších větších bojů vyjednávají mír. Jejich zisky však nebyly nikterak významné a většina historiků se shoduje na tom, že válka nakonecskončila poměrně jasným a přesvědčivým výtězstvím Teruelského císařství.