Arcibiskup Siegmar z Ja'akova

iegmar z Ja'akova byl arcibiskup církve Svaté Stvořitelky, kazatel a vůdce povstání známého jako Svatá válka. Vystoupil proti církevním reformám a světské i duchovní moci Teruelského císařství a jeho někdejšímu císaři Hildebrandovi von Teruel IV. a stal se symbolem odporu proti císařské dynastii von Teruelů i oficiální církevní hierarchii. Některými bývá vnímán jako charismatický kazatel, schopný vojevůdce a zakladatel ideologického i vojenského hnutí Jablečníků, který obnovilo étos starého Hebronského království. Jeho odpůrci ho naopak vyobrazovali jako cynického a mocichtivého vojevůdce, kacíře, který do císařství přivedl nejhorší občanskou válku několika posledních staletí.

O Siegmarově mládí je známo málo. Vystudoval teologii a stal se biskupem v arcivévodství  Končiny, kde se postupně vypracoval až na arcibiskupa města Ja’akov. Zpočátku byl vnímán jako horlivý reformátor usilující o návrat k původní čistotě víry a kázal především proti hromadění bohatství duchovenstvem. Jeho popularita rostla zejména v době rolnických nepokojů za vlády a daňových reforem císaře Hildebranda von Teruel IV..

Siegmarova pouť po  císařství se stala počátkem jeho povstaleckého hnutí. Ve svých kázáních zdůrazňoval, že pravou autoritou je pouze Svatá Stvořitelka a Písmo Liber Orbis, nikoli císařská dynastie či konkláve kardinálů. Zásadním momentem se stalo jeho vystoupení na konklávi ve městě Teruel, kde představil tzv. Ja’akovské listiny – starobylé rukopisy Liber Orbis, jež měly zpochybňovat božský nárok rodu von Teruel na trůn a dokonce samotnou existenci Archa Teruel.

Po krvavém střetu na Sonnenfeldských polích, v  porhédském vévodství Weidenland, se Siegmar prohlásil za kvaridána – ochránce víry – a vyhlásil vznik tzv. Svaté země, nástupnického státu Hebronského království. V jeho čele spojil Jablečníky, nespokojené rolníky i část šlechty Končin, části Jortlandu a části Porhédí.

Vrchol jeho vojenské kariéry představovala bitva u Brodů svaté Rolany, kde umě zadržel  císařskou jízdu v bahnitých brodech a dosáhl drtivého vítězství. Zajetí arcivévody Maussarta de Lagosa a císařova synovce Bernarda von Wolvensteina poskytlo povstalcům významné rukojmí a dočasnou převahu.

Navzdory upevnění moci v  Končinách se Siegmar nedožil konce války. Zemřel v sedmém roce konfliktu údajně na infekci po vytržení zubu. Jeho smrt vyvolala spekulace o možném úkladném zabití na objednávku císaře Hildebranda IV. či jiných politických soků. Po jeho úmrtí se povstalecké hnutí rozštěpilo a postupně podlehlo císařské moci.

Siegmar je historiky hodnocen rozporuplně. Pro jedny byl mučedníkem a reformátorem, který se postavil zkorumpované církevní hierarchii a tyranii císařů. Pro jiné nebezpečným fanatikem, jehož kázání vyústila v ničivou občanskou válku. Jeho jméno zůstává nerozlučně spjato s řádem  Jablečníků, které císař Hildebrand IV. ani po svaté válce nenechal, kvůli popularitě mezi prostým obvytelstvem, rozpustit.