Císař Hildebrand von Teruel IV.

Hildebrand IV. von Teruel „Smířlivý", někde též „Nerozhodný“ byl císař  Teruelského císařství v období zlatého věku. Jeho vláda byla poznamenána ekonomickým úpadkem a především pak občanskou válkou, tzv. „svatou válkou“, v níž čelil povstání vedenému arcibiskupem Siegmarem z Ja'akova. Hildebrand IV. bývá historiky líčen jako váhavý a nerozhodný vládce, jehož snaha o kompromisy vedla spíše k eskalaci konfliktu než k jeho vyřešení.

Hildebrand IV. pocházel z rodu von Teruel na trůn usedl v době, kdy se císařství již nacházelo v obtížné hospodářské situaci – sucho, hladomory a následné morové rány oslabily státní pokladnu a vyvolaly sociální nepokoje. Jeho první velkou reformou byla snaha o nové zdanění zemědělské půdy, jež mělo obnovit státní finance. Rozhodnutí vyjmout z daňové povinnosti půdu  církevní však vyvolalo prudkou kritiku a stalo se jedním ze spouštěčů rolnických vzpour.

Císař Hildebrand se snažil řešit rostoucí nepokoje svoláním konkláve kardinálů v císařském  městě Teruel. Zde došlo k dramatickému vystoupení arcibiskup Siegmara z Ja'akova, který předložil tzv. Ja’akovské listiny. Přestože měl příležitost Siegmara ihned zatknout a zlomit odpor v zárodku, Hildebrand se rozhodl nechat ho odejít – obával se, že by arcibiskupovo zajetí z něj učinilo mučedníka. Tento čin mu pozdější kronikáři přisoudili jako první z řady jeho osudových váhání.

Císař pověřil vedením vojenských tažení svého příbuzného, arcivévodu Maussarta de Lagosa, a spoléhal na autoritu kardinála Filiberta Viewega. Po krvavém střetu na  porhédských Sonnenfeldských polích i katastrofální porážce u Brodů svaté Rolany byla autorita císaře vážně otřesena. Ztráta generála Maussarta a zajetí jeho synovce Bernarda Wegnera von Wolvenstein znamenaly dlouhodobou strategickou slabinu říše. Hildebrand reagoval vyhlášením interdiktu a exkomunikací Jablečníků, opatření však mělo omezený dopad, neboť velká část duchovenstva přešla na stranu povstalců.

Svatou válku nakonec Císařství vyhrává – nikoliv však zásluhou císaře Hildebranda, ale souhrou – pro Teruel šťastných náhod – kdy velitel povstaleckých vojsk Arcibiskup Siegmar z Ja'akova podléhá infekci. Zlí jazykové však tvrdí, že za Siegmarovu smrt může otrava, kteoru měl objednat právě císař Hildebrand.

Po Siegmarově smrti se povstání rychle rozštěpilo a bylo postupně potlačeno, což umožnilo Hildebrandovi obnovit císařskou kontrolu nad většinou území. Na konci  války nenechal rozpostit Jablečnícký řád, jako ústupek vzbouřeneckým šlechticům a snaha o další nerozdmíchání vášní mezi prostým obyvatelstvem. Přesto vítězství ve válce byl její výsledek vnímán spíše jako souhra okolností než císařovy schopnosti. Historici jej hodnotí jako vládce slabé ruky, který se spíše přizpůsoboval událostem než aby je sám určoval. Přezdívka „Nerozhodný“ jej provází v kronikách dodnes a stala se symbolem císaře, jenž nedokázal v rozhodujících chvílích projevit pevnou vůli.