A1 - Souostrovní soudružení

SOUOSTROVNÍ SOUDRUŽENÍ ANEB BUDE NÁS PĚT

ZPRÁVA O ODEHRANÉ HŘE ZE 7. 10. 2020   Na jaře šattu 1452 dostala Kati, adeptka badatelské odnože faraonského řádu ve městě Uru Lut Megara, svůj první skutečný úkol. Jestliže se chce stát plnohodnotnou kněžkou řádu, musí prozkoumat prastarý chrám v souostroví Ayola na okraji Hadjikalu a ideálně přinést zpět nové informace. Nutno podotknout, že tento úkol považovala za zbytečný a přehnaně náročný.   Na náladě jí nepřidalo ani to, že se o chystané výpravě doslechli v mravenčích koloniích a připojili k ní vlastního adepta, architekta a budoucího geomancera jménem Esstr. Ten měl ze souostroví přivézt vzorky půd a sopečného popela. Kati tak strávila dva týdny na cestách s mravencem, který neumí mluvit, ale o to víc komunikuje. Konečně dorazili do přístavu Limaya, jediného města v souostroví s převažující faleronskou populací. Po návštěvě jednoho z lepších podniků si zjistili, že město vede buď správce sídlící ve věži, nebo faraon zdejšího chrámu, podle toho, koho se ptáte. Kati s Esstrem se ubytovali, přespali a ráno vyrazili nejprve na nákupy a posléze k věži – Kati se nechala přesvědčit Esstrovou kresbou v hlíně.   Jako vyslance řádu z pevniny je vpustili až do místnosti správce Aaroma, kde se Kati vytasila se svým diplomatickým svitkem (i když měla chuť ho vytáhnout hned na prvního člověka, kterého potkala). Aarom, postarší a vlídný muž, je na ostrově přivítal a neměl nic proti tomu být badatelům nápomocen. Nabídl jim ubytování v jedné z úředních budov včetně stravy a dalších potřeb. Ačkoliv mu Kati nesdělila všechny detaily svého úkolu, Aarom důrazně trval na tom, že nesmí místní sorjocké kmeny urazit nebo jinak rozčílit.   Kati s Esstrem potřebovali pro cesty po místních ostrovech průvodce; někoho, kdo se vyzná, postará se o ně v pralese i ve vesnicích a bude za ně jednat s domorodci. K hledání průvodce jim byly doporučeny dvě místa; vyhlášený klub Horké hlavy a elegantní čajovna Bronzové pírko. V Bronzovém pírku jim byl obsluhou přiveden Sorjok Lhai, který se s nimi lámaně dohodl na pomoci, ovšem varoval je, že místní kmeny respektují jen sílu a že budou muset prokázat tu svou, než je pustí na posvátný ostrov s chrámem. Také trval na tom, že druhý den se sejdou za úsvitu na tržišti a nakoupí potřebné zásoby a vybavení.   Do rozhovoru však vstoupili dva nezvaní hosté; kapitán Ebenového kopí Isabis a jeho první důstojník, Eruan Maktan. Oba Akkadejci se v Bronzovém pírku radili o tom, jak vyřešit své dilema s citrusy, které nedorazily z místních sadů podle plánu. Chtěli rovněž využít Lhaiovy služby, aby jim pomohl citrusy, bez kterých se prostě nedá plout, najít. Konverzace by se dala sotva nazvat přátelskou, zejména protože Eruan, který za Isabise hovořil, si nebral servítky s vyjadřováním svých pocitů a světonázorů, načež se pokusil svým sebevědomím a domnělým šarmem dosáhnout kompromisu. Nově vzniklá skupina se nakonec dohodla, že druhý den po nákupu vyrazí za citrusy a výměnou za to je loď kapitána Isabise převeze, kam budou potřebovat.   V průběhu jednání pošeptal kdosi Isabisovi do ucha, že do přístavu dorazila Soldu’saana, loď sorjockého kapitána Solduka, na jejíž palubě se nachází i jeho obludárium. Isabis Solduka z duše neměl rád, pověřil proto Eruana, aby loď ještě ten večer obhlédl a zjistil, kam Solduk popluje dál a co převáží.   Loď kotvila u velkého mola a už se u ní scházel dav zvědavců a zájemců o první prohlídky. Eruan se narychlo převlékl a lstí se pokusil dostat na loď jako jeden z Aaromových úředníků. Mohutný lev, Soldukova pravá ruka, ho na loď vpustil, přestože měl Eruan pocit, že ho prokoukl v podstatě okamžitě. Snad byl jeho snahou natolik pobaven, že ho nebral jako vážnou hrozbu.   Na lodi našel spoustu zajímavostí (a žádné citrusy). Od všemožné havěti, kuriozit i krásných žen (sic!) však jeho pozornost odvedla velká slonice v zadní kajutě. A jako by její zjev flekaté albínky s odhaleným poprsím nestačil, podívala se na něho jako na někoho, koho už viděla, a stejně ho i oslovila. Zdál se jí totiž sen, ve kterém viděla sama sebe, Eruana a další tři společníky; kněžku, mravence a Sorjoka, stojící před kamenným chrámem. Představila se mu jako Albi. Ohromen tímto setkáním a přesvědčen o jeho osudovosti, Eruan Albi slíbil, že ji z lodi dostane, a dal jí přesné instrukce, jak očekávat osvobození, třebaže v tu chvíli ještě žádný plán neměl. Eruan se pak vrátil zpět na Ebenové kopí a rokoval o všem s Isabisem. Shodli se, že přímá akce proti Soldukovi nyní není nejlepší nápad, a že vyčkají, jak se vše vyvine s citrusy.   Druhý den ráno se všichni sešli v tržištní čtvrti na další nákupy. Kati zaplatila Lhaiovi vše, co si umanul, čehož si pochopitelně všimli bystří limayští zlodějíčci. Katiin měšec se znenadání ocitl v jejich spárech. Lhai i Eruan okamžitě reagovali, a tak započala nefalšovaná městská honička. Týmovým výkonem, přesně jak se sluší na dva muže, kteří se do té doby neznali, doběhli a po střechách doskákali prchajícího chmatáka. Eruan ho seznámil se zdí opodál stojícího domu tak blízce, až se mu z toho zamotala hlava a ulehl ke spánku. Krátce nato doběhli Kati, Esstr i stráže, které cestou povolali.   Sotva se ale situace stihla uklidnit, zazněly poplašné zvony z přístavní čtvrti a na obloze byl spatřen kouř. V Eruanovi jen hrklo, že se snad něco semlelo na Ebenovém kopí, a všichni tak spěšně vyrazili směrem k přístavu. Kouř však stoupal ze Soldu’saany, kterou rychle zachvacoval požár. Eruan okamžitě vyrazil k Ebenovému kopí. Lhai neváhal a vrhl se pomáhat zachraňovat lidi i zvířata. Kati se také snažila vypadat, že pomáhá. Esstr si pro klid v duši dopřál další ze svých mravenčích mikrospánků.   Na spodní palubě si mezitím kouře všimla i Albi, která se rozhodla nečekat na zachránce. Místo toho urazila zámky ostatních kajut a klecí a nakonec vyrazila z pantů i masivní padací vrata od lodi, čímž všechny osvobodila. V nastálém chaosu si všichni všimli ještě toho, jak se Soldukova postava vypotácela z kapitánské kajuty v plamenech, chvíli planula v mořském vánku a nakonec padla obličejem na palubu.   Lev, jehož jméno je Resh, jak se ukázalo, zachraňoval otroky a lidi z horních palub. Dole na molu došlo v rychlém sledu k několika výměnám názorů. Jejich výsledkem bylo zhruba tolik, že kdo chce, je svobodný (jelikož majitel lodi je mrtev), zbylý majetek nejspíše zabaví město, Esstr poprvé přiložil ruku k dílu (k poutům) a Resh neplánoval bránit Albi v tom, aby ohromila svým snovým vyprávěním i zbytek nově vznikající skupiny a pomohla jim v jejich výpravě za chrámy, sopkami či citrusy. Mezitím na Ebenovém kopí Eruan navštívil kapitánovu kajutu. Namísto samolibého výrazu, který čekal, našel na kapitánově tváři jen zmatek. „Už máš ty citrusy?“ zeptal se. Když se dozvěděl, že Soldukova loď je touto dobou nejspíš už na popel, byl z toho stejně zmatený jako Eruan. Prohlásil nicméně, že Solduk má jistě mnoho nepřátel. Eruan se tak vydal zpět k ostatním. Nejprve čelil dobře mířené otázce, proč se o Albi a jejím snu nezmínil už ráno. Nakonec ale stočil konverzaci opět správným směrem, a sice k otázce, co tedy bude s těmi citrusy.