Probuzení Stonehange

Už to nebylo daleko. Běžela, seč jí síly stačily. Proti světlejšímu nebi se konečně začala rýsovat hromada povaleného kamení. Její cíl. Riskovala jeden pohled přes rameno. Viděla temnou siluetu na koni cválající za ní. Široký plášť vlál za jezdcem a vytvářel dojem křídel.

„Teď nebo nikdy,“ špitla pro sebe. Otočila se. Opřela pažbu pušky o rameno. Zběžně zamířila a stiskla spoušť. Puška jí bolestivě kopla do ramene. Přes dým neviděla, jestli zasáhla. Ale to bylo jedno. Olovo je zabít nemohlo. Jenže to ona ani nechtěla. Potřebovala, aby bojoval. Potřebovala ho jen zranit.

Rozeběhla se. Trhla pákou a ze závěru vyskočila bronzová nábojnice. Sáhla na opasek a vsunula další patronu do závěru a zacvakla ho. Ještě 30 metrů. Už slyšela dusot koně. Znovu se otočila a tentokrát už jezdce viděla úplně jasně. Pod kloboukem s širokou krempou zářily rudé oči. Nádech. Výdech. Prásk. Pažba ji udeřila do ramene, až bolestí sykla. Jenže tentokrát slyšela duté zadunění. Trefila. Martini-Henry měla děsivou zastavovací sílu. Nečekala dál a rozeběhla se. Znovu cinkla nábojnice. Zasunula další patronu. Tušila, že tohle bude její poslední. Rozeběhla se a skočila na první povalený kámen. Vytrhla z pouzdra bajonet a nasadila ho. Naposledy se otočila. Postava v klobouku a širokém plášti stála. Viděla rudě planoucí oči. Lovec.

Rychle se rozhlédla. Byla na tom správném místě. Už začalo svítat. Ještě chviličku a vysvitne slunce. To je ten okamžik, na který čekala. Ale ještě ne. Ještě musí bojovat. Zamířila znovu. Lovec pomalu kráčel k ní. Prásk. Šerem třesknul výstřel. Lovec s sebou trhnul a udělal půl kroku zpátky.

Přišel čas. Tasila revolver a zamířila na Lovce. Ten pomalu vytáhl jezdecký palaš. Natáhla kohout. Prásk! Lovec skočil dopředu dva metry. Nebo to spíš vypadalo, jako by se dva metry posunul. Nic tak rychlého ještě neviděla. Natáhla kohout, znovu zamířila. Prásk! Tentokrát přesun dva metry dopředu a doleva. Cvaknutí kohoutu. Prásk! Úskok.

„Sakra, sakra! Ty šmejde!“ zanadávala si. Cvak. Prásk! Zase úskok. Tentokrát ona rychle vyskočila na vyšší kámen.

„Chcípni!“, její zoufalství se stupňovalo. Už byl dole pod kameny. Cvak. Prásk. Cvak. Prásk. Pokaždé minula a už byl dole na kameni pod ní. Hodila po něm revolver. Krátkým švihem ho palašem odrazil. Bodla proti němu, jen aby bajonet zazvonil o nastavený palaš. Rychle se stáhla. Zaujala obranný postoj, ale pak si uvědomila, že to je chyba. Rychle bodla a znovu, jak nejrychleji mohla. Oba body vykryl bez námahy. Odskočila dozadu, aby získala trochu prostoru. Rychle políbila svůj přívěšek pro štěstí. Nadechla se a skočila. Byl to tak rychlý pohyb, že to Lovec nečekal. Bajonet zabodla až do půli jeho délky do jeho břicha. Lovec couvnul a jakoby nevěřícným pohledem se podíval na bajonet ve svém břiše. Zvedl hlavu. Spatřila jeho rudé oči. Levou rukou chytnul hlaveň pušky. Udeřil ji záštitou do obličeje. Pak ji palašem říznul přes hruď v úrovni ramenou.

Zacouvala zpátky. Narazila na kámen. Svezla se po něm na zem. To tak neuvěřitelně bolelo a pálilo. Nemohla se hnout. Tělo se propadalo do šoku. Mysl se nemohla soustředit. Na její modré šaty kapala krev z rozbitého nosu. Bílá spodní košile se barvila doruda krví z řezné rány. Ale to nestačilo. Musela krvácet víc.

Lovec vytrhnul bajonet z břicha. Na kámen dopadla upíří krev. Hrubě ji čapnul a postavil na nohy. Rukáv to nevydržel a utrhnul se. Chytnul ji za krk a levou rukou ji zvednul do vzduchu. Začala se dusit. Čas na poslední tah. Ze zadního pouzdra na opasku vytáhla dýku se speciální rozevírací čepelí na pružinu. Věc, která měla způsobit rozsáhlá zranění. Pro člověka fatální, pro upíra nepříjemnost. Bodla ho do hrudi. Zahodil ji proti kameni. A ještě ji stihnul znovu seknout, tentokrát přes spodní žebra. Začala ztrácet vědomí. Blížil se k ní. Z posledních sil kopla. Zasáhla odpalovací tlačítko na dýce. Ta se rozevřela. Všude vystříkla upíří krev. Zkropila kameny. Chytnul se za ránu. Pravou rukou ji bodl do břicha a trhnul palašem tak, že ji rozpáral bok.

Nad obzorem vysvitl první paprsek slunce. První paprsek slunce podzimní rovnodennosti. Kámen zbrocený krví ožil. Po okolí se rozlila tajemná síla. Utišila její bolest, objala ji, obklopila ji jako voda. Pomalu tonula v blaženosti a propadla se do temnoty neexistence.

Na zem dopadl palaš s těžkým cinknutím. Plášť s tichým zašustěním a celé to přikryl klobouk se širokou krempou.

Vycházející slunce osvítilo kameny zbrocené krví. Jeho paprsky se odrazily od temně rudé čepele palaše. Zohavené dívčí tělo, na jehož tváři zůstal blažený úsměv vítězství. A pak ten krátký magický okamžik pohasnul a byl tu nový den. Ale něco se změnilo.