9.6.2025 - Zpět v Manchesteru - Report
General Summary
Ilja
by ChatGPT
Cestou vlakem do Londýna trochu vychladl. Začal přemýšlet, co vlastně chce dělat dál. Věděl, že ho vysloveně ničí, stát na místě a nic nedělat. Chtěl se vrhnout do akce. Potřeboval se vrhnout do akce. Potřeboval přestat přemýšlet o tom všem. Chtěl vidět ten svět zase tak jednoduše jako tehdy. Ale už to nešlo. Tenhle svět byl komplikovaný. Rozdíl mezi dobrým a špatným se tak strašně rozmazal do prázdna. Lidé přestali vidět zlo přímo před jejich očima. Zvykli si, začalo to pro ně být normální. Začali to omlouvat. Tohle bylo, co ho pálilo ze všeho nejvíc. Lidé se přestali upírů bát a začali jejich vládu brát jako samozřejmost. Některým to začalo vyhovovat. To bylo tak špatně, že se mu z toho chtělo někoho pořádně praštit. Zmlátit třeba támhle toho týpka, aby si konečně kurva uvědomil, že přímo před ním stojí policista, který má za úkol ho hlídat, aby nedělal problémy. A toho cajta chtěl natáhnout taky. Jak mohl pomáhat upírům udržovat tenhle systém a brát to jako svoji normální práci. Brát to jako čest, že může chránit zákon a pořádek.
A nejvíc ho pálilo to zklamání v jejích očích. Jasně viděl, že do něj vkládala svoje očekávání. Ale v co sakra doufala? V rytíře v zářivé zbroji, který upíry oslní svojí ctí až se z toho podělají a radši se vzdají? Nevěděl, vlastně vůbec nevěděl, co od něj chtěla. A proto musel odejít. Měl pocit, že ať udělá cokoliv, nakonec to bude špatně a zklame ji. A to mu za to nestálo. Dluh, že ho vrátila mezi živé (oh, jak se tomu musel pousmát) asi nedokáže nikdy pořádně splatit. Nevěděl jak. Protože kurnik, nevěděl, co od něj chce.
A proto doufal, že když se vydá do samého centra, tak třeba přijde na to, jak se upírům postavit. Třeba najde způsob, jak lidem ukázat pravdu. A o to víc nebyl připravený na to, co spatřil, když vylezl z nádražní budovy v Londýně.
To město ho přímo ochromilo svojí velikostí. V podstatě si ani nedokázal představit tolik lidí na jednom místě. Možná si spíš ani nedokázal představit, že by mohlo někde být tolik lidí. Stál tam uprostřed ulice paralyzovaný tou velikostí. A to viděl jen maličký zlomek. Ztracený uprostřed nekonečného oceánu lidí. Tolik tváří. A všichni tihle lidé přijali existující systém za svůj. Přijali lež upírů jako každodenní pravdu a už se ani nesnažili hledat pravdu. Možná právě ten masivní počet bylo to, co upíry drželo u moci. Tolik lidí, že je nelze přesvědčit. Jakýkoliv pokus pohnout s touhle masou je rovnou odsouzen k nezdaru. Protože je to házení zrnek písku do oceánu v naději, že jednou se něco stane. Nemohlo se stát. Nešlo to. Nebylo to v lidských silách. Začínal litovat, že se nemůže opít.
Stál tam dlouho, až konečně na něj někdo promluvil. "Haló, pane, jste v pořádku?"
"Hm, cože?" sklonil pohled Ilja. Stál tam malý chlapec, který měl přehozený hadr přes předloktí a v ruce dva kartáče. Byl celý černý od leštidla na boty.
"Jestli jste v pořádku, pane? Stojíte tady už půl hodiny a ani jste se nepohnul," obvinil ho chlapec a pak hned pokračoval: "Nepotřebujete vyčistit boty? Jenom za šest pencí, že jste to vy!"
Ilja na něj chvíli koukal a snažil se přijít na to, co po něm chlapec vlastně chce.
"Říkal jsem, jestli nechcete naleštit boty!" zamával kartáčem, "Pro vás bych to udělal jenom za 8 pencí!"
"Ne, nechci. Ale víš co?" podal chlapci šilink. Ale udělal to tak, aby si chlapec nevšimnul odkud ho vytáhl. Ilja moc dobře věděl, že tihle malí nenechavci mají moc dobrý čuch na peníze. A pokud zjistí, že jich máte víc, tak vás o ně nějakým trikem připraví. Ideálně někde schovaní "kamarádi." Pak pokračoval dál: "Řekni, kde bych tu našel nějaký hostinec, kde bych se mohl pro dnešní den ubytovat?"
"Ale jasně. Pojďte, ukážu vám. Není nic moc, ale má levné pokoje a obstojné jídlo," co už nedodal, ale co si Ilja domyslel: "A taky tam jsou mí kamarádi."
Po nějaké době došli před malý hostinec The Cracked Tankard. Nic moc třída, ale pro začátek to ušlo. Hned, jak vešli dovnitř věděl, že se nepletl. Všechny hlavy v lokále se zvedly. Klučina zamával. Lokálem se prohnalo tiché souhlasné zamručení. Je jich tu 15, to bude pořádná mela. Ale nejspíš budou muset dostat tvrdou lekci, že s Kostějem se nezahrává.
Ilja přišel k barovému pultu, kde hostinský právě čepoval jedno pivo. Hostinský ani nezvedl pohled: "Co to bude pane?"
"Potřeboval bych pro dnešní pokoj, večeři a pivo."
"Tak to ste na správný adrese. Bude to šilink.
"Výborně. A chtěl bych si ujasnit ještě jednu věc," rozhlédl se po lokále. Viděl nenápadné pohledy, které si ho přeměřovaly: "Mohli bychom, prosím přeskočit setkání s uvítacím výborem?" Hostinský se uchechtl, chtěl něco říct, ale Ilja rychle pokračoval: "Možná by to mohlo spravit, kdyby se tady pánové napili na mě? Co říkáte?" položil na barový pult jednu korunu. Lokálem se rozeznělo souhlasné mručení.
Od stolu vedle baru se zvedl docela velký hromotluk a přešel k Iljovi. Byl vyšší a rozhodně dvakrát tak těžší. Přeměřil si ho pohledem: "Zdáš se bejt docela férovej týpek, co se vyzná v místní étiquetě," Podal mu ruku: "Já jsem nějakej Tom Riddler". Ilja ji přijal pevným stisknutím. Věděl, že musí vyhrát souboj pevného stisku. Měl výhodu, že případné prasklé kosti nebudou na jeho straně problém. Stáli tam a drtili si ruce. Nakonec Riddler pustil, sice bez náznaku bolesti, ale Ilja věděl, že jeho ruka neměla daleko k tomu, aby praskly první kůstky, "Pojď, posaď se k nám. Řekni, co tě sem přivádí. Nejseš rozhodně mísťnák." Ilja si v duchu oddechnul a přisedl ke stolu.
O dva dny později
by ChatGPT
Ilja seděl na lavičce a jedl to, čemu říkali fish and chips. Pozoroval okolní ruch města. A začínal mít pocit, že tomu začíná rozumět. Lidé prostě neměli čas se zabývat nějakým uvažováním nad filozofickými věcmi. Neměli čas uvažovat nad tím, co upíři ve skutečnosti dělají. A nebyl nikdo, kdo by jim to řekl. Jejich každodenní život byl tak plný. Neustále někam spěchali. Museli dřít od rána do večera, aby si vůbec vydělali dost peněz na živobytí. Málokdo něco vlastnil a za všechno se muselo platit. Většina lidí si vydělat moc neuměla a tak dřela do úmoru. Ti, kteří se dokázali o sebe postarat pak raději přemýšleli, jak vydělat ještě víc. A na to důležité prostě nebyl čas. A upírům to takhle vyhovovalo. Vytvořili neviditelnou klec, do které své ovečky zavřeli. A ovce jsou tak zaneprázdněné svojí pastvou, že jsou ochotné tolerovat i občasné zmizení někoho ze stáda. Protože jich se to přece netýká, oni nedělají nic špatně, když se pasou.
Bylo mu z toho nanicovatě. Přemýšlel, jestli vůbec Veles někdy dohlédl tak daleko. A přemýšlel, proč zrovna teď, když se už nedalo skoro nic dělat. Možná před dvěma sty lety by to bývalo ještě šlo. Ale teď si připadal ztracený v oceánu ignorantství. On řešil věci přímočaře. Tady bylo zlo a to bylo potřeba zabít. Jednoduché. Ale tohle, s tímhle si nevěděl rady. Snažil se přijít na to, odkud by se tohle dalo nabourat. Odkud by to mohlo jít nějak naštípnout. Přece jenom i ten největší kámen se určitým počtem dobře mířených ran nakonec štípne. Tak kam by mohl začít mlátit, aby se tahle hora rozlomila?
Seděl na lavičce ještě další dvě hodiny a ani si nevšiml, že jeho kabát pokryla vrstva sněhu. Ale začal si být jistý, že na to přišel. Nemůže bojovat proti ideologii upírů, protože lidé ji nevnímají jako reálnou hrozbu. Co ale lidé vnímají, je politická situace. Musí to tedy začít řešit jako politiku. Jako revoltu proti politikům. A doufat, že si během revolty lidé uvědomí, kdo jsou skuteční nepřátelé. Musel donutit lidi povstat proti současné vládě. A jak vyvolat nepokoje? Napadnutím základních lidských potřeb. Musí vyvolat nedostatek. Ideálně přerozdělit jídlo od bohatých k chudým a aby si chudí uvědomili, že jídlo mají pouze ti bohatí. Takže pro začátek nějaký nedostatek a redistribuce. Na to bude potřebovat lidi. Naštěstí měl docela jasnou představu, kde je sežene.
George
Bylo to přesně, jak předpokládal. Podařilo se mu Londýnem proplout bez vyvolání pozornosti. Mary naštěstí začínala trochu přicházet k sobě, takže mohla zvolna s oporou jít. Našel útočiště, ve kterém se mohli schovat a Mary doléčit. Stačilo být zalezlý a schovaný. Peníze nějaké měl, takže to šlo realizovat poměrně dobře. Jenže se bál, že cestou sem vzbudili příliš mnoho povyku. Že někdo půjde po jeho stopách a nakonec se dopátrá jejich úkrytu. Protože je prostě někdo za úplatu práskne. Musel být v ulicích a monitorovat situaci. Potřeboval se ujistit, že po nich nikdo nejde. Znamenalo to se poptávat, poslouchat, sem tam upustit minci.
Začínal si být jistý, že je nikdo nesleduje. Jenže pak narazil na tu informaci. Někdo tady v Londýně shání lidi na nějakou prácičku. Až by si skoro řekl, že tu někdo obnovil buňku odboje. Došel zkontrolovat stará útočiště a úkryty, ale byly prázdné. Odboj to tedy nebyl. Měl chuť se ptát Starouše, co tu podniká, ale vnitřní hlas mu říkal, že to Staroušek nebude vědět. Nedalo mu to spát. Někdo tu rozjížděl něco na vlastní pěst a George potřeboval vědět, jestli je to Hanza, nebo někdo jiný. Začal se trochu bát, že se dostane mezi kladivo a kovadlinu.
Existují místa, kam se nakonec vždycky uchýlíte, když vám už nic nezůstane. Lidé shromáždění okolo košů s ohněm, kde se snaží zahřát jak to jen půjde. Jediné zdroje tepla široko daleko. Lidé sdílející několik lahví alkoholu, které se podařilo někde sehnat. Pohled zoufalství, protože zítra začne další boj o to, si pro sebe urvat aspoň malý žvanec a kousek tepla u ohně. Přesně tady se dají najít lidé, kteří jsou ochotní riskovat všechno. Věděl to i George. Zachumlal se do deky a poslal nenápadně do davu lahev velmi laciného rumu. Potřeboval lidi trochu rozpovídat.
Najednou se dav rozestupil a pustil mezi sebe člověka: "Brej večír. Něco jsem přinesl," řekla postava a otevřela pytel. Začala rozdávat bochánky chleba a kusy sýra. George ten hlas okamžitě poznal. "Co tady tenhle dělá?" ptal se sám sebe. Instinkt mu radil, aby zůstal vzadu a jen poslouchal. Najednou vůbec nechtěl, aby Ilja věděl, že tady taky je. George si kostějem vůbec nebyl jistý. Od začátku ho podezříval, že hraje nějakou svoji hru. A teď tu byl sám, bez Emanuela a Nory. George potřeboval zjistit, co má Kostěj za lubem.
"Ale náhodou vím, kde toho je víc. Jenže potřebuju pár chlapů, kteří se nezaleknou výzvy," pokračoval Kostěj. Někde z davu se ozvalo: "A jak máme vědět, že nejseš tajnej?"
Ilja se usmál: "No, to je ta zábavná věc. Nedozvíš. Jenže taky tu můžeš zítra zase sedět s prázdným břichem a litovat toho, žes dneska nešel." Davem se rozlehlo mručení. Ilja si nebyl úplně jistý, jestli souhlasné, nebo nesouhlasné.
"Já jdu. Nevypadáš jako tajnej. Takovýho by mezi sebe nepřijali," povstal docela dost zanedbaný člověk, odhadem tak kolem 45 let. Kdysi to býval docela vysportovaný člověk, ale v poslední době si asi prošel docela bídou. "Výborně. Ještě někdo další?" zeptal se Ilja. Ale nikdo se už nezvedl. "Tak dobrá, a ty jsi?" zeptal se týpka. Ten se zarazil a evidentně horečnatě přemýšlel, načež vyhrkl: "Enzo Bacca"
"Tak vítej mezi kostěji, Enzo," usmál se Ilja a hodil mu kus chleba a sýr.
George se rychle vypařil. Tohle zavánělo obrovským průserem. Přesně to, čeho se Odboj snažil vyvarovat. Rychlé akce s rychlými výsledky, ale nepřiměřeně tvrdou odvetou.
Notes
V předchozím ději se Odboj vydal na pochod z Mashamu zpět do Manchesteru v naději, že nikdo nebude čekat jejich návrat na místo, odkud utekli.
Po dlouhém 10denním pochodu konečně vyčerpaní a unavení došli na předměstí Manchesteru, kde se ubytovali v malé hospůdce The Silver Stallion. Zatímco ostatní snídali Blanche se konečně probrala ze svého koma a proměnila se zpět na sovu.
Přesunuli se zpět do svého bezpečného pokoje v The Iron Rose Inn kde rozebírali, co mohou podniknout dál. Nora s Francescou navštívili ordinaci doktora Alarica Mertona, kde Alaric odhalil, že Francesca není člověk a choval se tak trochu zvláštně. Nicméně odhalil, že léčil i jiná stvoření, které možná jsou v okolí Manchesteru.
Emanuel Ernest
Nora
Report Date
10 Jun 2025
Primary Location
Komentáře