7.7.2025 - Zimní bál rodiny WInterfieldů - Report

Thomas seděl v rohu místnosti na jednom z mála křesel a popíjel zbytek šampaňského. Před chvílí skončil ten velmi prapodivný tanec, který ještě nikdy v životě neviděl na žádném bále. Maximálně tak na vesnické zábavě. Vrtalo mu hlavou, jak ti dva dokázali tuhle společnost roztancovat. Jak dokázali prolomit na tu maličkou chvilku ledy u téhle konzervativní společnosti, která nesnáší narušování jejích přísných pravidel. Ta dívka byla velmi zvláštní. Její krása nebyla přirozená. Skoro by se mu chtělo věřit, že si na ples přivedl vílu. Kdyby to bylo možné.

A sám ten týpek, Peter Parker. Bylo v něm něco mnohem víc. Věděl, o čem mluví, ale lhal v hodně věcech. Vojenský postoj pozná moc dobře. Parker byl u vojska, byl důstojníkem. Rozhodně nebyl strojníkem a to ani teoretickým, možná znal stroje, ale neživil se tím. Na to měl příliš čisté ruce. A pak mu to blesklo hlavou. Už věděl, kde ho viděl. Už přesně věděl, komu adresoval sir Charles svoji píseň. Musel se sám sobě zasmát. Taková drzost. Taková neuvěřitelná drzost, přijít sem na bál. Musel uznat, že se mu "Parker" velmi zamlouval. Takových důstojníků je škoda.

Nakonec musel uznat, že to byl velmi povedený večer. Bude se o něm povídat ještě hodně dlouho. A byl si jistý, že časem začne kolovat i pravda o tom, kdo na plese byl. Konečně někdo narušil ten toporný řád. Musel se smát, když viděl WInterfieldův výraz.

Seděl na židli. Měl rozepnutý vrchní knoflík u košile a rozvázaného motýlka v kapse. Vůbec to nechápal. Jak se dostal na taneční parket. Co to právě prožil? Nebyl si úplně jistý, ale viděl ten pár tančit uprostřed a pak najednou tančili všichni. Ale ne klasické tance, ale jak divoši někde okolo ohně. Proč? Proč se to muselo zrovna stát na tomhle bále? Kde to všichni viděli? Kdy to viděl i sám sir Charles. Bylo mu mizerně. Tohle měl být den jeho triumfu. Otevření nové kapitoly v jeho životě a snad konečně otevření cesty do Vnějšího kruhu. A místo toho to byla hotová katastrofa! Jak se to mohlo stát? Taková nehoráznost! Taková nepřístojnost! Na jeho bále! A teď se znemožnil před celým Manchesterem a navíc se to dostane ještě do Londýna. Málem při té představě omdlel.

Když ho uviděla vstát, zatočila se jí hlava. Už nějakou chvilku před tím měla takový nepříjemný pocit, ale teď ho dokázala konečně pojmenovat. Upír! Zalila jí hrůza. Vybavil se jí ledový břeh moře. Nemohla se pohnout, jak jí sevřel strach. Vlastně ani nevnímala, co ten upír říká, ale cítila, že Emanuelovi jako by vedle spadl kámen ze srdce. A tahle maličká jiskřička roztavila ledová pouta strachu okolo ní. Ne, nebude se bát. Nebude malá ustrašená sova. Bude ... bude ... no, vlastně nevěděla co je. Tak bude prostě bojovat. Jediným způsobem, kterým znala. Tancem. Jakmile se rozezněla hudba, pustila se do toho: "Zatančíme si? otočila se na Emanuela.

Tanec jí dodal kuráž. Pořád cítila upírův pohled na sobě. Zkoumal jí. Jenže se dostávala do ráže. Dobré pití fungovalo i na ní. Teď to těm jedovatým zmijím vrátí. Ukáže jim, že jsou jen hloupé staré vázy na okrasu. Prázdné vázy.

Oj, jak se spletla. Nebyl prázdné. Byly plné jedu a zášti. Chtělo se jí plakat. Myslela, že to zvládne. Ale na tohle nebyla připravená. Ta slova jí zasáhla příliš hluboko. Potřebovala je dostat z hlavy. Potřebovala tady všem ukázat, co Najády dovedou. Potřebovala svoji pomstu. Došla si pro něj: "Budeme tančit, budeme tančit jako nikdy," a vykročila. Shodila zábrany. Rozprostřela svoje kouzlo. A tančila tak, jako nikdy předtím. Parkety se proměnily v letní mlhu nad řekou. Sál v palouček u lesa. Tančila až tak, že přišla o boty. Bylo jí to jedno. Tančili všichni. Museli. Nedovolila jim jinak. Museli tančit její tanec. Tak jak ona chce, ne jak chtějí oni. Proti jejich pravidlům! A tančili, všichni, kdo se napil jejího dobrého pití. Tančili jako nikdy v životě předtím a jako nebudou tančit nikdy potom. Na tenhle jeden tanec nikdy nezapomenou! V očích ji zahořely ohníčky pomsty.

Celou dobu z ní nespustil oči. Celou dobu se na ní díval tím svým pohledem. Chtěl jí, strašně moc jí chtěl. Ale věděla, že to dělá její píseň. Dala mu, pro co přišel. Vzala si energii z okolí a dala mu její část. Tančili, ruka přestávala bolet, cit se vracel do prstů. Smála se. Tančili. Smál se. Tančili v kruhu. Měl oči jen pro ní.

A pak najednou hudba utichla. Kouzlo pominulo. A zůstal jen pocit. Emanuel se jí líbil. Líbil se jí víc, než chtěla připustit. Víc, než chtěla dovolit.

Musel uznat, že večerní bál ho nesmírně bavil, a to tak, že hodlal zapomenout i na trable na nádraží. I když je velmi dobře chápal, to zdržení ho rozčilovalo. Ale události na bále tohle celé předčily. Byl zrovna na cestě na dočasné velitelství plukovníka Younga: Naproti katedrále, byl to pěšky kousek. Chtěl se projít a srovnat si to všechno v hlavě. Vlastně to bylo úplně poprvé, co viděl na vlastní oči někoho ze staršího lidu. Nebyl si úplně jistý, které stvoření to přesně bylo, ale musel uznat, že chápal lidskou fascinaci těmito tvory. Zvlášť těmi, kteří vypadají velmi žensky. I když to vlastně vůbec nebyly ženy. Připadalo mu to divné a skoro až nechutné. Vždyť to byl tvor určený k dominanci nad lidskou rasou. Byl to tvor, který využíval lidské slabé stránky, aby na nich získával výhody. Dokonce viděl i její působení na okolní lidi. Viděl její kouzla a čáry, jak oblbla skoro všechny přítomné. Že ztratili sebeovládání a přidali se k tomu jejímu tanci, jak divoká zvířata. Věděl, že něco provedla s pitím, ale na něj čáry toho tvora nepůsobily. Nebyl člověk, aby ho mohla ovládnout.

O to víc ho mrzelo, že Emanuel odešel z gardy, aby se přidal na stranu těhle kreatur. Jasně, měl v sobě taky krev staršího lidu, což jeho setrvání v gardě dělalo lehce problematickým. Ale stál si za tím, že to byl vynikající důstojník. Jen kdyby dokázal pochopit že upíři nejsou ti praví nepřátele. Že upíři ve výsledku přinášejí řád a klid a hlavně dávají lidem možnost být sami sebou. Až vymizí všechna starší krev, už nebude nikdo, koho by se lidé museli bát po nocích, v lesích, v bažinách. Ale bylo to marné. Tihle inteligentní důstojníci mají prostě vadu, že o věcech přemýšlejí nesprávným způsobem.

Strašně by ho zajímalo, jestli to dělal z vlastní vůle, nebo jestli ho to stvoření drželo v moci a ovládalo jeho myšlení tím nejzákladnějším způsobem. Nedokázal to určit. Emanuel se choval normálně, tedy až do okamžiku, než začali tančit. Tam bylo jasně vidět, že ho má pevně ve své moci, a že skáče jak stájovej pinč. Nejspíš se tomu poddal naprosto dobrovolně a ani o tom nepřemýšlel. Nechat se ovládnout cizí mocí a dělat věci, které nemůže kontrolovat. Jak když jste opilí, ale mnohem horší, protože z opilosti je vám pak aspoň špatně. Z tohohle nezůstane nic, než jen krásná zamlžená vzpomínka. Tupý výraz blaženosti v očích. Opovrhoval tím.

Vešel do hostince Naproti katedrále. Rozhlédl se a uviděl člověka, který rozhodně patřil mezi Youngovy lidi. Byl sice v civilu, ale byl to jasně voják. Přešel k němu, ukázal mu odznak: "Chci mluvit s plukovníkem Youngem." Voják vytřeštil oči. Vyskočil do předpisového pozoru, a zasalutoval. Charles si promnul oči: "Proč se prozrazujete? Odveďte mě za plukovníkem, hned." Voják stáhnul ruku a otočil se, pokynul Charlesovi, aby ho následoval. Lokál, ač tu už zbylo jen pár lidí, ztichnul. Všichni si najednou začali strašně moc hledět dna svého půllitru. Přítomnost upíra, navíc bez masky bylo něco, co se nevidí jen tak.

Voják zaklepal na dveře. Musel ještě jednou, Young nejspíš spal. Po chvilce se ozvalo skutečně rozespalé: "Dále!" Charles nečekal, až mu voják otevře a sám vstoupil do místnosti. Young vytřeštil oči a okamžitě se postavil do pozoru. V nedbale zapnuté košili, s nenasazenými šlemi. Jenže Charles tu nebyl kvůli tomu, aby tu peskoval vojáky. To nebyl jeho styl. "Pohov, plukovníku. Mám pro vás velmi cennou informaci. Zhruba před deseti minutami jsem na radnici viděl vašeho Temného kapitána Ernesta. Možná, když si trochu pospíšíte, že vám nedokáže proklouznout."

Young nepřestával vycházet z údivu: "Cože, pane? Ernest, tady v Manchesteru? Má víc odvahy než jsem čekal. Netušil jsem, že si troufne se sem vrátit, když ví, že tu jsme."

"No, evidentně má. Zkusím vám zajistit nějaké posily. Když se vám podaří utáhnout smyčku okolo města do rána, možná budete mít štěstí a neproklouzne vám. Přeji příjemný lov, plukovníku." S tím se Charles otočil a vydal se na svoji noční cestu zpět do svého pokoje. Hodlal se ještě zastavit na policejní stanici a vzbudit místního pošťáka u telegrafu. Young zasalutoval. A ihned vystřelil k telegrafu, který měli dočasně nainstalovaný ve vedlejší místnosti. Začal obvolávat jednotlivé jednotky. Jeho adjutant, který celý rozhovor slyšel přes dveře neváhal a šel psát rozkazy. Byli roztažení do příliš velké šířky. Začal závod s časem.