11.1.2025 - Peníze, peníze hýbou světem - Report

George se rozhodl. Musí se zbavit kočáru ještě dnes v noci. Venku budou hlídky, to věděl, ale kočár musel pryč. Jestli ho tam ráno najdou, tak se budou ptát. Byl si skoro jistý tím, že ten kočát je zakrvácený tak, že to denní světlo hned odhalí. Musel doufat, že v noci se mu snáze podaří proklouznout a že tma dokáže zakrýt některé viditelnější stopy.

"Musíme se zbavit toho kočáru, ještě dnes v noci," řekl George směrem k Herbí a vstal: "Počkej tu, zavezu ho za město a zkusím se ho tam někde zbavit.

Herbí zvedla pohled od své brašny, ve které si právě dělala pořádek. Noční přehrabování a zastavování krvácení tam zanechalo pěkný nepořádek. "Dobře, ale buď opatrný, venku jsou vojáci."

George čekal nějaký náznak odporu, něco jako: "Nechoď ven, je to nebezpečné," nebo "Chytí tě, nedělej to," Ale nakonec proč ne, možná si už jen prostě zvykl, že některé ženy protestují proti nebezpečným věcem. Vzal zimní kabát, klobouk a šálu a šel do stáje připravit koně. O chvilku později vyvedl prvního. Začal ho zapřahat do kočáru. Venku byla mrazivá tma. Vánice stále ještě neustala, ale tady na dvoře bylo přece jenom maličko přívětivěji, jelikož se sypal jenom sníh a nefoukalo u toho do obličeje. Když se otočil, že půjde pro druhého koně, na chvilku se zarazil. Něco bylo jinak. Jeho instinkt ho varoval, že se něco změnilo. Jenže nedokázal přijít na to co. Všude byl klid, tma a mráz. Pokrčil rameny a ostražitě vyrazil pro druhého koně. Zapřáhl ho a vyrazil do temných ulic Peterborough.

Teď po půlnoci už bylo město celé prázdné. Byl docela rád, že jsou ulice zasněžené, protože i tak koně a kočár podle něj dělaly nesnesitelný hluk. Čekal, že si toho někdo všimne, ale zatím mu štěstí přálo. Musel zamířit na sever směrem do Market Deepingu. Musel dál hrát roli Percy Hilla. Pro případ, že by narazil na stejnou hlídku, nebo se to o něm nějak rozkřiklo.

Už viděl konec budov na předměstí Peterborough a zatím měl štěstí. Už trochu doufal, že mu to projde, že to třeba vojáky přestalo bavit hlídkovat.

"Hm, jistě ... nepřestalo," uklouzlo mu polohlasně, když na konci ulice se z výklenku vyhouply dvě postavy se světly zavěšenými na opascích s puškami a nasazenými bajonety. Postavy napřáhly pušky a postavily se doprostřed cesty. Gorge přitáhl koně a zastavil kočár. Vojáci měli zbraně nabité a kohouty natažené.

"Kam jedete takhle pozdě v noci?" otázal se první voják. Jeho tón byl spíš zvědavý, než nepřátelský.

"Do Market Deepingu," odpověděl George. Nechtěl dávat víc informací, než musel.

"Takhle pozdě v noci a v téhle zpropadené vánici, pane? To je trochu podezřelné ne?"

"Mám tu v hostinci nemocnou ženu, chtěl jsem jet až ráno, ale přitížilo se jí. V Market Deepingu, doma, mám další medicínu pro ni. Musím jet, bojím se, že ráno by mohlo být už pozdě," řekl ustaraným tónem.

"No dobře, ale z nařízení musíme prohledat váš kočár, zda nepřevážíte hledané zločince," odpověděl voják.

Toho se George bál, že to tak dopadne. Doufal, že se mu podaří je přesvědčit, že je kočár prázdný, nebo aspoň to udělat tak, že tam ten voják jen nakoukne a nějak rozptýlí jeho pozornost, aby to nezkoumal. "Jedu sám, kočár je prázdný, ale přesvědčte se sami," řekl mírně rozladěným hlasem.

Voják pokračoval: "Prosím slezte z kozlíku, prověříme to. Jestli jedete prázdný bude to rychle za námi," a pokynul puškou Georgovi.

George věděl, o co se mu jedná. Voják byl ostražitý a snažil se zabránit tomu, aby mohl Gorge prásknout do koní a oba přejet, zatímco bude jeden prověřovat kočár. Pozvdechl si a slezl z kozlíku.

Oba vojáci přešli blíž. Jeden se postavil tak, aby mohl George kontrolovat zbraní a druhý řekl: "Pomalu otevřete dvířka." Byli to profesionálové. Čekali, že to bude past, nechtěli se nechat zaskočit. George přešel ke dveřím. Byl si jistý, že až je otevře, voják uvidí všechnu tu krev. Začal se připravovat, že po něm hned skočí a zkusí ho otočit, aby ho dostal mezi sebe a toho druhého. Vzal za kliku a pomalu otevřel dveře. Přesunul nohu k odrazu, když v tom:

Voják pozvedl lucernu a uviděl tu krev: "Od čeho tu je ta krev ..." řekl, než mu došlo co se děje. Začal instinktivně napřahovat pušku proti Georgovi, jenže v tu chvíli ho do čela zasáhl pohrabáč. A za pohrabáčem napůl vyskočila, napůl vypadla Herbí. Voják pustil pušku a začal se zvracet nazad, jak ho odmrštila energie pohrabáče. V tu samou chvíli se druhý voják začal napřahovat, že bodne George. Ten se naštěstí stihnul zorientovat dřív. Otočil se a levou rukou srazil bajonet mířící na jeho žebra. Odrazil ho v poslední chvíli, takže se bajonet svezl po jeho rukávu a řízl ho jenom lehce do předloktí, místo toho, aby ho probodnul. Georgova pravačka zasáhla vojáka přímo do nosu. Ten pustil pušku a chytil se za zlomený nos. Gorge po něm skočil. A druhou dobře mířenou ranou vojáka uzemnil. Mezi tím Herbí přistála celou svoji vahou na druhém vojákovi, takže ho srazila na zem. Ten se praštil hlavou o obrubník a zůstal bez hnutí ležet.

Oba dva oddechovali. George se držel za předloktí, které ho pálilo od rány bajonetem. Herbí vytřeštěnýma očima sledovala červenající se sníh za vojákovou hlavou. George se vzpamatoval první: "Musíme zmizet. Naložíme je do kočáru a hodíme někde do vody. A pak se zkusíme někudy proplížit zpátky." Začali rychle nakládat těla vojáků do kočáru. George se potom rozhlédl. Bylo tu příliš mnoho krvavého sněhu. Zkusil ho co nejlépe zamaskovat, jenže věděl, že na to další hlídka přijde. To se prostě nedalo úplně utajit.

Herbí mu cestou ošetřila ruku, aby dál nekrvácela. Kočár nechali sjet kousek za Peterborough do kanálu, kde se potopil až na dno, po tom, co se pod ním probořil led. George litoval koní, jenže bez jejich váhy by kočár nebyl dost těžký na prolomení ledu. Musel Herbí obejmout, protože žalostné ržání koní ji trhalo uši a Georgovi to bylo strašlivě líto. Když si byli jistí, že kočár bezpečně zmizel pod hladinou, vydali se poloběhem zpátky do Peterborough.

Stihli noční vlak. Vlastně vzali první ranní vlak, který jel. George podpíral Mary a snažili se jít co nejrychleji. Štěstí jim přálo a celou cestu nepotkali jedinou hlídku. Za půlhodinu, kterou museli čekat na nádraží skoro promrzli, zvlášť Mary se začala třást zimnicí. Ale měli štěstí. Nasedli na vlak. A právě v okamžiku, kdy se vlak rozjížděl, se nad Peterborough rozprskla červená světlice. Ale to Georgovi už nevadilo. Podařilo se jim vyváznout. Aspoň zatím. I když byla konečná stanice Londýn.

Seděli v lokále The Iron Rose Inn, všude okolo byl šum hovoru, nikdo jim nevěnoval pozornost. Všichni se bavili o tom jediném: Válka a politika.

Edward se zatvářil šokovaně. Návrh od Grace mu vyrazil dech: "To neuděláme ..."

Jenže Grace ho nenechala domluvit: "A proč ne? Nikdo se to nedozví, navíc na to teď máme čas, zítra je neděle takže se nebude nic dít."

"Vážně tě teď, v tuhle chvíli napadlo tohle?" pokračoval udiveně Edward.

Grace po něm hodila pohledem: Jako co? a pak pokračovala: "Neříkej, že sis to nezkusil představit?"

Edward se na chviličku zamyslel, ale než stihl něco říct Grace pokračovala: "A mám tě! Teď ses nad tím zamyslel a najednou ti to přijde zajímavý co?"

Edward se musel usmát. Přesně pro to ji miloval, její nápady byly občas šílené. Tam u nich by řekli: "měšťácké".

Grace mu úsměv oplatila. "Takže jdeš do toho?"

Edward přikývnul: "Ale jen pro tentokrát."

Grace se zatvářila šibalsky: Uvidíme, co řekneš potom.

S tím se oba zvedli a šli zařídit každý tu svou část. Grace přes sebe hodila zimní kabát a zachumlala se do šály. Vyšla ven. Třásla se, ale ne zimou. Vzrušením a nervozitou. To, co hodlali s Edwardem udělat, bylo něco nemyslitelného. Něco, co současná společnost nedokázala zkousnout a jen myšlenka na ní jí připadala opovrženíhodná. Jenže teď byli Odboj. Měli svoji svobodu. Mohli dělat věci, které společnost odsoudila. Mohli porušovat pravidla společnosti. Nemuseli se řídit tou rigidní společností, která si nedokázala představit spoustu věcí. Připadala si u toho až provinile, že to napadlo jí. Že s tím přišla ona. Jenže jakmile se myšlenka usadila, tak to chtěla zkusit čím dál víc. Zakázané ovoce. Věc tak amorální.

V nočním mrazu popošla kousek od hostince The Iron Rose Inn. Chtěla se dostat mimo světla hostince, kdyby ji přece jenom někdo zevnitř sledoval. Pak natáhla ruku. "Potřebuju tě Blanche, potřebuju tvoje služby." Čekala docela dlouho, než se sova objevila. Malý sýček si sedl na její rukáv a zvědavě se na ní podíval. Blanche čekala nějaké psaní, místo toho se na ní Grace usmála. Začít bylo dost těžké. Už jen tohle vyslovit bylo něco nepředstavitelného. Rozhlédla se, jestli ji někdo neuslyší. Mluvit se sovou byla jedna věc, ale zeptat se sovy na tohle byla věc druhá. Grace to málem vzdala. Ale pak o tom přestala přemýšlet a vyhrkla: "Nevím jak začít, ale chtěli bychom tě s Edwardem vidět ve tvé přirozené podobě a ..." zadrhnul se jí hlas. Ne, nedokázala to vyslovit nahlas. Ale sýček se začepýřil, jakoby uhádl na co se chce zeptat. Pak sovička přikývla a laškovně Grace štípla do prstu.

Grace si vydechla. Snad to znamenalo ano. "Dobře, beru, že to znamená ano. Za 30 minut nahoře otevřeme okno. Jestli to bylo ano, tak tam přileť. Sýček roztáhnul křídla a zmizel v temnotě.