Kult Plamene

"Svět je zkažený a spoléhat se na pomoc bohů není možností, očistě je třeba jít naproti" je myšlenka často vyřčená vůdci fanatiků plamene. Je jejich pravdou, že svět, který po bozích zdědili, je v úpadku a mohou za to jenom a jenom jeho obyvatelé, kteří nebojují za očistu ocelí, stříbrem a ohňem. Právě z toho důvodu svět pomalu ale jistě umírá - až nakonec bude celý zničen bohy. Samozřejmě nikdo neví kdy, a ti, co tvrdí opak, bývají povětšinou šarlatáni - ovšem to duše s plamenem v srdci neodradí od vyražení na vlastní výpravu proti všemu, co svět hyzdí, aby soud bohů dopadl na co možná nejčistší svět.
Jelikož fanatici Plamene věří ve svépomoc, objevuje se v jejich teologických učeních povětšinou pouze vyobrazení Plamene - do některých prací bohy tahati netřeba. Z toho samého důvodu zpravidla kladou velký důraz na komunitu, ačkoli možná v tom nejhorším smyslu slova. Lidé jsou na tomto světě spolu. Svět končí, tak proč nezemřít za dobrou věc - takové je uvažování kultistů, kteří formují malé potulné bandy a navzájem se utvrzují v tomto často až sebevražedném jednání.

Jako celek jsou vyhrazeni proti monstrům, běsům, daemonům, mágům, a obecně všemu co sužuje konkrétní komunity, ze kterých kultisté pocházejí - ovšem kvůli sociálním bublinám, do kterých se uzavírají, se v jejich srdci často šíří nenávist jejich bratří a stává se jejich vlastní, není tedy pak divu, že většina band fanatiků ohně balancují na hranici užitečnosti a velkého ohrožení pro své okolí - i proto je velmi důležité nahlížet na to, kdo konkrétní skupinu vede.

Příslušníci kultu spadají především mezi nevzdělanou, nebo zmanipulovanou, spodinu společnosti - zkrátka ti, kteří už nemají co ztratit. Ti se pak kongregují do skupin a verbují do svých řad další, sobě podobné. Zejména to pak přispívá k jejich nevyzpytatelnosti a agresi. Málokdy lze potkat kultisty, kteří jsou na stezce Plamene déle, než několik let, protože jejich úmrtnost je velmi vysoká. Ti, kteří se vyššího věku ovšem dožijí, si pak vydobyjí respekt svých společníků. Tyto skupiny jsou vedeny několika druhy individuí - služebně nejstaršími kultisty, či lovci čarodějnic nebo kněžími, kteří je používají pro vlastní účely.
Dalšími kultisty mohou být lovci čarodějnic, kteří nejsou tak umírnění, jako ti z kultu Stříbrného Měsíce - to může nastat z osobního přesvědčení, povstání z řad fanatiků či navázáním vazeb na kult Plamene před kultem Měsíce, který není tak rozšířený mezi běžný lid.

Kultisté Ohně mají úsilí o očištění světa od špíny, často trávíce čas na cestách a v chudobě. I proto jsou běžné mše v přírodě či veřejných prostorách pod vedením demagogů. Mše jsou běžné před výpravou na lov, či během upalování na hranicích a lynčování. Zde utvrzují svůj fanatismus a kají se za své transgrese.
Obětiny Plamenu nejsou jen monstra zabitá v boji, či ti, co hoří na hranici, nýbrž i krev prolitá v boji za svatým cílem. Kultisté, kteří zjizvení a zmrzačení pokračují ve svatém boji, si vydobývají nejvíce respektu ve svých řadách a každá ztráta je již předem pominutá jako krvavá daň za očištění hříšného světa.

Svatá místa nenesou pro kultisty takřka žádnou roli kvůli jejich asketismu. Často ale nechávají při své cestě spáleniště po hranicích, jako memento jejich věčného úsilí pro vše pokřivené.