Erunis Ireth Jandersen
Můj život
Příběh o mě, by nemohl začít, kdybyby nebylo mých rodičů, takže zahájit mé vyprávění u nich je nejlepší začátek. Ať jsou duchové přírody při Vás, moji drazí čtenáři.
Možná je to troufalé podání, ale můj rod sahá k historickým kořenům Sankty Lupy. Prapředci z jedné strany byli velcí mořeplavci, odhodlaní průzkumníci, stateční dobyvatelé vln a bouří. V mých očích prostě hrdinové. S požehnáním zvířecích duchů/bohů pluli a objevovali ostatní země. Někdo by mohl namítat, že historici jiných zemí, tvrdí něco o nájezdech a drancování, tento názor nikomu neberu, ale nemělo by se zapomínat na to, že náš lid tato místa i osidloval a zveleboval. Myslím, že kus sanktolupana je v každé lidské bytosti, ať si to ostatní chtějí připustit nebo ne.
A z druhé strany se můj rod táhne ke kořenům zcela odlišným. Přímo doslovným.
Všechno začalo svatbou Alwy Hatie Jandersen. Školená čarodějka ze Sanktolupanské akademie, která se vydala za mistry v Chalkedonu, aby hlouběji pronikla do podstaty ohně. Při této příležitosti se během let pokročilých studií seznámila, zamilovala a chystala se usadit. Opustit zemi, která je družkou našeho Nejvyššího stážce pro ni prý nebyl jednoduchý krok, ale srdci neporučíš, jak říkává. A tak se chystala svatba.
Bez rodiny, se to však obejít nemohlo a tak se s napětím očekával příjezd jejích bratrů.
V žilách Jandersenských mužů koluje slaná voda, jak tomu je již z dob našich slavných předků, proto i povoláním jsou Arne Fenri a Arvid Skollen orientováni směrem k vodnímu živlu. Jeden je rybář, druhý lodní dopravce, tedy oba zvyklí cestovat po moři. Připluli do Vatry Magny, aby oslavili štěstí své drahé sestry, ale cestou do hlavního města je čekalo nevšední setkání.
Slyšeli dívčí křik, který je upoutal a jelikož oba jsou to muži severu s Fenrirem v srdci, odhodlaně vyjeli na pomoc. Když se dostali na místo, nevěřili vlastním očím. Byla tam podivná nestvůra z nočních můr... odpudivé stvoření humanoidního tvaru, tělo vypadalo jako by bylo tvořené z kůry stromů a navíc pokryté mechem, ze zad rostly podivné výrůstky, z hlavy tomu rašily větve jako by to byly rohy, pod nimi příšerné nelidské oči... rudě zářící tak, že se vypalovaly do duše... Elfská dívka vedle něj působila jako malé křehké poupátko a ačkoli se proti tomu pokoušela bránit kouzly byla to slabá obrana.
Bratři neváhali dlouho, utkali se s tím tvorem. Byl rychlý, schopný a kůra na těle byla pevnější než ocel. Nakonec se jim společnými silami podařilo zrůdu zranit natolik, že utekla a všichni doufají, že snad i zemřela, ale po těle nepátrali. Dostat zraněnou dívku do bezpečí mělo větší prioritu, než honba za démonem.
Zvládli se o raněnou elfku postarat a poté ji dopravili do města do rukou školených zdravotníků. Jak už to v podobným hrdinských příbězích bývá, oba k ní zahořeli silnými city, ale naštěstí na žádné bratrské křivdy nedošlo. Arne i Arvid měli stejný pocit, že půvabná elfka o nějaké lidské 'pleby' nebude mít zájem, takže ji jen v lazaretu navštívili, aby se ujistili, že je v pořádku a po Alwině svatbě se měli v úmyslu vydat se opět domů. Jenže plány vzali za své v okamžiku, kdy lidské bratry vyhledala elfka Nalani, podobná té, kterou zachránili a vyjádřila jim svou vděčnost za život Irimë, její sestry. Byli pozváni do jejich domu a měli možnost se tak s elfskou rodinou Morco blíže poznat. Pro oba to byl fascinující zážitek. Cítili se okouzleni elfským půvabem a vatramagnanská náklonost za hrdinský čin v nich vyvolávala takové sebevědomí, že přeci jen získali naději na možný vztah s elfskými kráskami.
Chvíli to prý skutečně vypadalo, že se celá Jandersenská rodina usadí v Chalkedonu, ale Arne procitl ze sna. Na rozdíl od Arvida, který byl se svou prací věčně na cestách, měl Arne své pevné živobití v Sanktě Lupě a rodinný dům, do kterého se chtěl vrátit. Stejně tak vlk v něm toužil po chladnějším podnebí. Řekl si, že to byla krásná dovolená, ale domov má jinde. Když to sdělil Arvidovi nečekal, že by se bratr vrátil s ním, ale nakonec přeci jen sám neodjel.
Dáte-li dohromady trochu nezbednou povahu, lákání vzdálených krajů, cestu po moři i cizí víru, která vám však připadá zvláštně blízká, když o ní slyšíte a přidáte k tomu zajímavého cizince, který vám o tom všem vypráví, navíc je vám sympatický, nasadil život pro záchranu vaší sestry a jako bonus má rád kočky, je to dokonalý recept na příležitost. Nalani váhala jen chvíli, ale zkusila se jí chopit.
Na rozdíl od své sestry, byla Nalani schopná se přizpůsobit a žít s člověkem. Vzájemně od sebe přebrali zvyky, sdíleli obdobné názory na bohy a vytvořili netradičně harmonický pár. Elf a člověk. Tyto páry obvykle nemívají dlouhé trvání kvůli rozdílnému životnímu stylu, ale ti dva jsou taková vzácná výjimka. Irimë s Arvidem jsou toho poměrně důkazem. Měli poměrně komplikovaný vztah a nakonec hrdinství nestačilo, aby z toho byla láska na celý život. Podle posledních zpráv se Arvid odebral do Desperácie zkoumat draky. Při svém cestování s prací se už dříve pro zábavu věnoval pozorování zvířat a na snahu najít si partnerku zanevřel. Otec si dělá legraci, že si třeba najde nějakou pěknou dračici, ale podle matky tím jen zlehčuje starosti, jelikož od něj už dlouho nedostal žádnou zprávu.
A tím se dostáváme ke mě. Jsem Erunis Ireth Jandersen, dcera Arneho a Nalani. Prostřední ze tří dětí. I když o tom titulu 'prostřední' by má sestra Eruwen Indil horlivě diskutovala, jelikož jsme dvojčata. Náš bratr Faileon se narodil jako první a prý od prvních krůčků bylo jasné, že voda bude jeho dobrou přítelkyní, jak to tak z otcovy strany vždycky bylo. Učí se od otce vše potřebné, aby mohl vést rodinné živobytí v rybařině a je to přirozeý talent. Já a sestra jsme s vodou také zadobře, ale raději s ní pracujeme pomocí magie. Obě jsme vystudovaly magickou univerzitu, a sestra se pak rozhodla pokračovat na zaklínače. Netušila jsem tehdy, co jí k tomu vedlo, ale když jsem v rukou držela přihlášku, že půjdu také, kočka mi na ní vylila kalamář. Vzala jsem to jako znamení, že se nikam hlásit nemám a pokračovala na magické škole.
Netrvalo to dlouho a poznala jsem, že je Eruwen se své volby nešťastná. Výcvik nebyl, co si představovala a navíc jsem zjistila, že se přihlásila také kvůli klukovi, který jí zajímal a chtěla na něj udělat dojem.
Tu noc jsem měla pocit, že na nebi vidím vlčí siluetu z hvězdné mlhy. Stejně jako Fenrir chrání Sanktu Lupu, tak já se rozhodla ochránit svou sestru. Prosté a jednoduché řešení - vyměnily jsme se. Už tak jsem byla zvyklá, že nám spolužáci pletou jména, takže pokračovat v jejich matení a opatrně je nasměrovat na to správné nebylo až tak těžké. Nakonec mohu říci, že děkuji bohům za jejich přízeň a tuto příležitost. Jsem ráda, kde jsem a vidím své poslání.
Jediné kontroverzní téma jsou pro mě vlkodlaci. Vnímám tyto tvory jako Fenrirem požehnané duše a jít je lovit je pro mě nemyslitelné. Pokud nějakého kdy zabiji, bude to pouze v sebeobraně. Vlčí lid je pro mě svatý, jako jakékoli zvíře. Zvířata jsou pro mě obecně svatá, ale vegetarián nejsem. Za každé zvíře, které má sloužit k jídlu děkuji bohům i duši samotného zvířete.
Mohu o sobě říci, že jsem žena víry. Fenrir provázel mé předky na moři, svatá Sefíra se zjevovala mým předkům v lesích. Duchové zvířat jsou s kulturou, kde jsem vyrostla natolik spjatí, že jen těžko by se o jejich přítomnosti dalo pochybovat. V každém živém tvorovi je kousek božství. Každé zvíře má svého zástupce po Fenrirově boku a kočičí bohyně se na území Vatry Magny uchytila na stejné pozici, kde je pro nás Fenrir. Je to až neuvěřitelně propojené... Je velmi pravděpodobné, že si Vatra Magna osvojila víru v kočičí svatou jen díky mořeplavcům, kteří na jejich pobřeží přinesli zvířecí duchy.
Víra je síla. Dalo by se říci, že je to mé motto.
