4.9.2024 - Váš kočár je připravený Report

Vstoupila do kruhu ohně. Okolo stály ostatní postavy. Oblečené v prostých bílých šatech. Ona sama ještě byla v plesových šatech. Poklekla na jedno koleno před oheň. V plamenech za ohněm byl trůn na kterém seděla postava s jeleními rohy. Tajemný hlas pronesl: "Dostal plukovník varování?"

Alevanna přikývla: "Ano"

Tejmený hlas pokračoval: "Ale neuposlechla jsi mého přání a navštivila jsi i ty dva."

Alevanna zavřela oči a nadechla se: "Navštívila," řekla vzdorovitě.

Káravý tón: "Moc dobře víš, že jejich čas ještě nenadešel"

Stále se zavřenýma očima čekala, kdy přijde úder: "Mohli oba zemřít. Nebezpečí bylo příliš velké."

Hlas potlačující zlobu: "A tak jsi riskovala, že vstoupí do Fae nepřipraveni! Obětovali jsme tomu plánu příliš mnoho, abychom je ztratili na takové banalitě. Ale to bys zrovna ty měla vědět nejlíp!" v poslední větě už byla nezakrytá zloba.

Po tváři jí stekla slza. Musela klečet před ohněm a moc dobře věděla proč. Tu noc, ten oheň jen tak nezapomene. Udělal jí to, aby jí připomněl, jak moc ona sama pro tenhle plán obětovala.

Studený zlověstný hlas: "Vidím, že sis lekci vzala k srdci. Můžeš jít."

Alevanna se beze slova zvedla a odcouvala do tmy. Slzy stále na tváři.

Byla jak na trní. Lidské oblečení je tak těžké, tak málo prodyšné, tak omezující. Látka se jí vůbec nelíbila. I když byla přírodní. Bavlna. Strašně nepřátelská věc. A vlna už vůbec. Strašně kousala. Vůbec se nedivila ovcím, že se nechaly stříhat, protože mít tohle na sobě moc dlouho, bylo ke zbláznění. Ale co bylo horší, začala si uvědomovat, že jako sova a jako najáda doposavad nemusela řešit jednu věc. Byla jí zima. Teda ne teď, když jí Edward opatřil tohle teplé vlněné oblečení a bavlněnou spodničku, jak tomu říkal. Ale ten fakt, že jí byla zima byl strašně zvláštní. Jako Najáda tohle nikdy nezažila. Na podzim, když začala být zima, prostě usnula. A probudila se na jaře, kdy jí zase bylo teplo. Ale teď najednou cítila co to je chlad. A nelíbilo se jí to. Ten pocit nesnášela. A ten fak, že aby jí nebyla zima se musela obléct do oblečení z ovcí ji vadil ještě víc. Chtěla tančit. Nad vodou v lehké teplé mlze. Chtěla vidět jasnou letní oblohu.

Stýskalo se jí po její řece. Po letním deštíku ve kterém by mohla běžet po hladině. Stýskalo se jí po zelené trávě v letním slunci na břehu řeky. Najáda byla smutná. A pak začala přemýšlet o tom, jestli ten pakt vážně stojí za to. Lidé jsou strašně vážní. Chtěla jít ven, bavit se, užít si. Ale zakázali jí to. Nechápala proč. Tohle snad bylo horší než soví vězení.