21.2.2024 - Nalej tam to Laudanum Report

Portsmouth spal klidným spánkem po Štedrém dni. Venku bylo prakticky úplně mrtvo, jen některé nešťastné hlídky se musely prodírat noční tmou. A tam na ulici se plížilo 8 stínů ke skladišti, kde byly zásoby pro HMS Black Prince. Nejdřív se zdálo, že všechno půjde podle plánu, ale hlídka u skladiště byla bdělá a tak se celá akce začínala komplikovat. A to až do stavu, kdy celá akce byla málem prozrazena. Iljovi se naštěstí podařilo rychle proklouznout pryč.

Ale i přes obtíže se nakonec zadaří a ti, co mají být v bednách, jsou nakonec zavření v bednách. Pro ně teď začínají pravá muka. Je jedna hodina v noci, bedny budou naloženy nejdříve v 8 hodin a na lodi nějdříve v 10. To je přes 9 hodin v jedné poloze v malé temné schránce, kde se nedá pořádně hnout, narovnat. Nekonečné nepohodlí ve tmě. Tlumené zvuky z venčí, jak tam šmejdí vojáci stráže v pátrání po tom, co se to v noci vlastně ztratilo a kolik toho chybí. Ještě, že potraviny nejsou označené jménem lodi. Bedny pro HMS Black Prince jsou stále plné, takže na ně podezření snad nepadne. Zavření, se svojí vlastní hlavou a svědomím ve tmě bez možnosti se narovnat. Začalo doslova nekonečné čekání.

Mezi tím Nora spí alkoholovým opojením.

Asi v pět hodin se vrací George a John se jménem důstojníka - 3. důstojník Joseph Walker - a zjišťují, že Nora spí. Je toho ještě tolik co udělat! John se s pochopením usměje, když uvidí prázdnou lahev sherry. George taktně mlčí. Ale je potřeba jednat. Jsou rozdány nové úkoly, čas letí. A je potřeba zajistit mlhu, která je klíčová pro úspěch celé operace.

Ilja pokrčí rameny: "Nemohu ti pomoct s mlhou...", ještě ne, ještě nemůžu, i kdybych chtěl ... "Ale možná znáš někoho, kdo s mlhou umí.", a bude to mlha, kterou nutně potřebujeme. Ne ledajaká mlha. Mhla z druhé strany. Jedině ta to teď celé může zachránit. Tak se prosím snaž. Myšlenky, které nebudou nikdy vysloveny nahlas.

"Pomůžu ti, protentokrát. Pošlu ti kousek mlhy. A tady máš bludičku, která tě povede v místech, kde nejsou cesty." Tohle bude zajímavé, sledovat jak si poradí s její mlhou. Byl to trochu risk, ale zároveň cítila, že venku už není prakticky nikdo, kdo by tenhle zásah dokázal rozpoznat.

Portsmouth se pomalu probouzel do 1. svátku Vánočního. Jenže to netušil, že brzy po rozednění padne mlha. Jenže ne mlha, která tu dost často bývá takhle po ránu. Tohle byla mlha úplně jiného ražení. Tahle mlha pohlcovala svět. V téhle mlze se všechno ztrácelo. Zvuky, lidé. Světlo, život. Kdo vyrazil ven, najednou se ocitl ztracený v bílé záplavě. Tam, kde předtím byla cesta najednou nebylo nic. Lidé se zmatení motali mlhou. Nebylo nahoře, nebylo dole. Nebyl sever ani jih. Nebyl čas. Portsmouth se začínal propadat do tiché paniky. Život města přestával fungovat. Jeho tep se zadrhl. A skrz tu mlhu prolétala jedna jediná bludička, která vedla výpravu směrem k lodi. Kdo se ponořil do mlhy, stal se její součástí.

... ležela na zasněžené pláži s roztaženými křídly. Vejrala na oblohu. Hlava jí třeštila, ale začínalo se to lepšit. Došla k závěru, že když se nebude hýbat, tak jí to přejde. Pak se dokáže umýt a začne zase fungovat. Slyšela to vzdálené volání. Někdo ji chtěl přivolat. Omyl. Věděla přesně, kdo ji chtěl přivolat. Ee, ani náhodou. Teď na ni fakt neměla náladu. A na nic jiného taky ne. Chtěla vystřízlivět a pak se umýt. To bylo to jediné, co teď potřebovala udělat.

Slyšela pomalé kroky. Ten, kdo šel sněhem si dával záležet, aby sníh co nejméně křupal. A přitom se ale neplížil. Šel vyrovnaným krokem. Padl na ní stín klobouku se širokou krempou. "Copak tady děláš, maličká? Copak se ti stalo, že tu takhle ležíš, chuděrko?" ozval se melodický hlas. Jenže hlas zároveň strašně nepříjemný, plný nevyřčené hrozby. Hlas smrtelně nebzepečný. Muž si přidřepl, aby na sovu lépe viděl. Francesce se sevřelo hrdlo strachy. Přetočila se a rychle se sebrala. Přímo proti ní seděl v podřepu upír a díval se na ní. Francesca si právě teď přála být jen sovou. Upíři, přece sovy nejedí ne? Upír nátáhl ruku a Francescu jemně chytil za pařátky, tak že si musela sednout na jeho ruku v rukavici. Jak se chová taková pravá sova, když ji zvedne upír? Potichu zahoukala. Upír si ji prohlížel. "Ale ty jsi mi nějaká umorousaná. Copak se ti stalo?" položil otázku. Francesca se snažila nedýchat a jen koukat jako sova. "Samozřejmě, že mi neodpovíš. To přece správné sovy nedělají." pravil s pobaveným hlasem upír. Ne, nedělají, souhlasila Francesca. Já jsem hodná sova. Ta nejsovovatější sova. "Tak pojď, mám chvilku času. Dáme tě trochu do pořádku. Jen teda jídlo pro tebe nemám." vzal ji a odnesl k vodě. Francesca ho nespouštěla z očí. Čekala, kdy se něco stane. Kdy se to zkazí, kdy si všimne, že není nejsovovatější sova na světě. Podřepl u vody a začal sově pomalu vodou umývat peří. Brr to bylo strašně studené. Ale pomalu mu dovolila ji umýt. Pomohla mu si trochu načechrat peříčka. Pořád ale byla ve střehu. "No, vidíš, teď to začíná být lepší ne?" zeptal se upír. Už už Francesca málem piřkývla. V poslední chvíli se zarazila. Je přece sova, ta nerozumí větě. Nejsovovatější sova jen otočila hlavou a protáhla si křídla. Za to si vysloužila to nejpříšernější pohlazení na světě. Jeho dotek byl strašlivý. Šel z něj strach. Cítila tu životu nepříjemnou úpíří auru. Otřásla se. Upír se na ní zadíval. Francesca tušila, že tohle by sova asi neměla udělat. A tak zase ztuhla a jen vejrala, to přece sovy pořád dělají.

Upír se najednou postavil. Bylo to tak nečekané, že málem ztratila rovnováhu a spadla z rukavice. Upír se začal rozhlížet. Začala padat mlha. Francesca tu mlhu poznala ihned. Využila příležitosti a skočila. Nejrychleji, jak uměla. Upír to nečekal, ale i tak reagoval strašlivě rychle. Proklouzla mu na poslední chvíli. Stálo jí to však jedno ocasní pírko. Upír stál na břehu s pírkem v prstech. "Tak přece. Leť, uteč. Věřím, že se ještě shledáme." Pak se otočil k přístavu a díval se na mlhu. "Zvláštní, tohle jsem už hrozně dlouho neviděl. Takže jsem měl pravdu. Jsou tady. Co je váš další tah?"