Behir

Hadovitý behir leze po podlaze a zdech za svou kořistí. Jeho bleskový dech umí spálit většinu tvorů, ale behir umí uškrtit a sníst zaživa dokonce i silnější nepřátele. Jeho obludné tělo připomíná kombinaci stonožky a krokodýla. Barva jeho šupinaté kůže je v rozmezí od šmolkově modré po tmavě modrou, přičemž na jeho spodku se mění v bledě modrou.   Jeskynní predátoři. Behiři mají svá doupata na místech, které jsou pro ostatní tvory nedostupné. Mají rádi místa, kam by případní vetřelci šplhali jen velmi těžko. Hluboké jámy, jeskyně vysoko ve skalní stěně a sluje, kam se dá dostat jen úzkými, klikatými chodbami, jsou hlavní místa, kde behir přepadává. Díky tuctu svých nohou se může snadno drápat po svém doupěti. Když nešplhá, pohybuje se ještě rychleji tak, že složí své nohy za tělo a plazí se jako had.   Behiři polykají svou kořist vcelku, načež upadají do letargie na dobu trávení. Když je behir v letargii, volí si v doupěti skryté místo, kde by ho vetřelci přehlédli.   Nepřátelé draků. V dávno zapomenutých dobách spolu obři a draci vedli zdánlivě nekonečnou válku. Bouřní obři stvořili první behiry jako zbraň proti drakům a behiři zůstali přirozenými dračími nepřáteli.   Behir si nikdy nevytvoří své doupě v oblasti, o které ví, že je zabydlená drakem. Pokusí-li se drak zabydlet několik desítek mil od behirova doupěte, behira to donutí draka zabít, nebo vyhnat. Pouze pokud se ukáže, že je drak pro boj příliš mocný, se behir stáhne a najde si pro doupě nové místo někde hodně daleko.